Třikrát to píplo

Zamykal jsem zrovna vchodové dveře, když se to ozvalo z hloubi domu: tři dlouhá, teskná pípnutí, jako když vám dopere pračka.

Vrátil jsem se tedy do bytu, abych zjistil, co se děje. Jenže pračka to být nemohla - byla vypnutá a v bubnu ležely moje špinavé spoďáry. Přesměroval jsem tedy podezření na myčku, jenže i její displej byl temný a na talířích v jejích útrobách tiše zasychala včerejší krupicová kaše. Že by tedy mikrovlnná trouba? Jenže ta nepípá třikrát, ale jen dvakrát… Tak tedy digitální hodiny? Když vypadne proud, pípáním mi nařizují, abych je nařídil. Displej ale ukazoval správný čas. Rychlovarná konvice pípá jen jednou. Kávovar třikrát, ale byl vypojený. Digitální teploměr tiše odpočíval v šuplíku. Připadal jsem si jako zakletý v devadesátých letech. Zatímco světu vládne umělá inteligence, naše dementní domácnost se nezmůže na nic než na tuhle ubohou pípšou.

Apropó, o umělé inteligenci jsem nedávno četl článek. Vědci mezi sebou propojili počítače, které spolu na základě slovního popisu vytvářejí obrázky. Ukázalo se, že počítače si bez vědomí svých stvořitelů vymyslely svůj jazyk s vlastní gramatikou a slovní zásobou, aby se mezi sebou dokázaly domluvit. Vědcům se ten jazyk zatím nepodařilo rozluštit. Přišlo mi to stejně děsivé jako fascinující.

Naši myčku sice nepodezřívám z toho, že by chtěla podle popisu kreslit obrázky; její inteligence stěží přesahuje IQ kypřícího prášku. Přesto ve mě roste neodbytný pocit, že bych neměl naše domácí přístroje podceňovat. Ta přístrojová morseovka klidně mohla znamenat, že mezi sebou o samotě plánují, co mi provedou, až se vrátím. Možná v tom nějak figurují moje špinavé spoďáry a zaschlá krupicová kaše. Ale nevím, nerozumím jim. Pro jistotu už jsem se ovšem začal učit pípat.