Svět za červenou knihovnou

Můj kamarád Martin sezval na středeční večer příjemnou sešlost. Seděli jsme v hospodě, popíjeli, co se dalo, a povídali si o tom, jak odlišně vnímají svět muži a ženy.

Martin vyprávěl, že už asi dva roky chodí v práci vždycky v půl jedenácté na dopolední cigaretu s kolegou z jiného patra. Ti dva se seznámili právě díky té společné cigaretě a udělali si z ní rituál: ať už je venku jakékoli počasí, každý den přesně v deset třicet vyjdou před hlavní vchod budovy a zapálí si. Proberou všechno možné, típnou a jdou zase každý za svou prací.

Nedávno přišla Martina do práce navštívit jeho žena. „Mluvila s tím mým kolegou sotva čtvrt hodiny,“ vyprávěl Martin, „a vytáhla z něj věci, co jsem se o něm za ty dva roky vůbec nedozvěděl.“ – „Jako třeba?“ zajímalo mě. – „Jako třeba jestli je ženatej. Za dva roky, co spolu chodíme kouřit, na tyhle věci prostě nikdy nepřišla řeč.“

Myslím, že je to typická ukázka toho, že muži některé životní podružnosti, jako jsou děti, rodina a vztahy vůbec, často odsouvají na samý okraj svého obzoru. V konverzaci je zmiňují jen s ostýchavým odstupem, jako něco, co patří do červené knihovny a ne do života skutečného muže.

Když jsem přišel domů, vyprávěl jsem Martinovu historku své ženě. Zdálo se mi ale, že mě poslouchá jen na půl ucha a spíš ze slušnosti. Když jsem dohovořil, jen mlčky přikývla a pak se mě zeptala, jak že se jmenuje to Martinovo dítě. Zprvu jsem nechápal, na co se mě ptá, a až po nějaké chvíli mi došlo, že Martin nás všechny do té hospody sezval proto, abychom oslavili jeho čerstvě narozenou dceru. Nebo syna, teď si nejsem jistý. Ale kdyby vás to zajímalo, zkuste se zeptat své ženy, ona už vám to zjistí.

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu