Svatej Lennon, svatej Cobain

„Takový nateplalý jelito!“ ulevil si tlustý muž za stolem, když se za nagelovaným odbarveným blonďáčkem zavřely dveře. „Třicet vyvoněnejch, sebejistejch, naprosto netalentovanejch pitomců se chce stát zpěvákama, tak mi lezou do kanceláře, a když už si myslím, že přehlídka mladistvý debility končí, přijde sem tenhle vyvoněnej vocas. Bože, kdyby aspoň nemutoval!“ odfrknul si. „To si ty uhrovatý hovada fakt myslí, že zrovna do nich budu rvát milióny, abych z nich byly hvězdy? Neumějí zpívat, neumějí mluvit…“ Mávnul rezignovaně chlupatou rukou směrem k napudrované tmavovlásce v kostýmku, která seděla vedle něj. Pak z máslově žlutého saka vydoloval kapesník, kterým si otřel masitý zátylek.

V kanceláři bylo vedro. Klimatizace dávno nezabírala. Dva stropní ventilátory se marně snažily rozkrojit tuhou masu vzduchu. Tmavovláska vstala a rozhrnula žaluzie před prosklenými stěnami kanceláře. Hluboko pod nimi se táhly nekonečné ulice města. Jako líná krev se v nich v pozdním letním odpoledni sunula auta. Mezi věžáky se tetelil vzduch.

Tmavovláska cosi škrtla v notesu. „Já sem pozvu dalšího,“ řekla tlusťochovi, otevřela polstrované dveře a pokynula dalšímu zájemci. „Tenhle je poslední.“

Do kanceláře sebejistě vstoupil upocený, ale jinak pohledný tmavý mladík a v překotnosti svého sebevědomí málem převrhl koš na papír, který překážel vedle dveří. Asistentka si odškrtla jeho jméno v notesu.

„Dobrej,“ pozdravil mladík. Nečekal, až ho někdo vybídne, a rovnou se posadil k masivnímu stolu, do křesla přímo naprosti tlusťochovi.

Tmavovláska v kostýmku mlčela. Tlusťoch zdvihl obočí. Mladík si přehodil nohu přes nohu.

„Já tu dělám manažera a producenta, moje jméno sis přečetl na dveřích,“ začal tlusťoch chraptivým hlasem – dnes po dvaatřicáté. Neobtěžoval se mladíkovi podat ruku. „Tohle je primárně konkurz na zpěváka.“ Mladík se díval se kamsi za tlusťocha a tvářil se spíš znechuceně. Tmavovlásku to překvapilo, všichni před ním se snažili hned od začátku udělat ten nejlepší dojem.

„Proč jsi tady, víme oba, tak začneme hned,“ řekl producent. „Takže: co posloucháš za muziku?“

„Velvet Underground. Nick Cave. Tom Waits. Radiohead,“ odpověděl mladík. „Proč se ptáte? Neříkejte, že vám tahle hudba něco říká,“ ukázal bradou na portréty ulízaných popových hvězdiček za producentovými zády.

Tlusťoch se uchechtl. „Takže ten typ, kterej ví, co chce. To je dobře. To potřebujeme.“ Naklonil se k mladíkovi a přimhouřil oči. „Protože my sháníme víc než zpěváka.“ Kývl na asistentku a ta odrecitovala: „Ano, naším cílem je najít víc než obyčejného muzikanta. Hledáme výrazný typ, který by byl propagátorem nového životního stylu naší cílové skupiny. Někoho, kdo by oslovil mladou generaci na více úrovních.“

Mladík si založil ruce na prsou. Tmavovláska si udělala několik poznámek do notesu.

„Máš kapelu?“ zeptal se mladíka tlusťoch.

„Vás to fakt zajímá?“ podíval se na něj mladík pohrdavě.

Tlusťoch si přeměřil mladíka pohledem. Do dlouhé pauzy hučela klimatizace. Pak se tlusťoch znovu opřel v křesle a ruce složil za hlavou. Přešel k méně oficiálnímu tónu. „Ne,“ řekl. „Máš pravdu. Vlastně je mi to jedno.“

Tmavovláska si udělala dalších pár poznámek do bloku.

Producent pokračoval: „Nám je jedno, jestli hraješ nebo nehraješ v kapele. Hlavní je, co je v tobě, chápeš? Už nepotřebujeme nějakou hvězdičku,“ otočil se k plakátům za svými zády, „co nazpívá jeden hit a pak po ní pes neštěkne,“ dodal. „Sháníme vůdčí typ.“

Mladík nic neříkal, jen ironicky přikyvoval.

Tmavovláska řekla: „Sháníme někoho, kdo se stane představitelem názorů a postojů své generace. Někoho, kdo se stane ikonou.“

„Proto si zveme jednotlivce na pohovory. Z toho člověka musí bejt cejtit, že na to má. Televizní soutěže na tohle nefungujou, chápeš?“

„Kolik lidí tady bylo přede mnou?“ zeptal se mladík místo odpovědi.

„Jednatřicet. Proč se ptáš?“ řekl producent.

„A to vás dva ještě nikdo z nich neposlal do prdele? Fakt nikdo?!“ zvedl se mladík ze židle. Tlusťoch se zarazil. Nebyl zvyklý, aby mu někdo tykal. Nebyl zvyklý, aby mu nějaký sedmnáctiletý smrad, co přijde na konkurz a chce být slavný, nadával. Stáli teď proti sobě. Upocení protivníci – malý, tlustý, plešatý muž v máslově žlutém saku a vysoký, snědý mladík ve špinavém tričku.

Producent už už otevíral pusu, aby se ohradil, ale pak si to rozmyslel a zase si sedl.

„Ty si fakt představuješ, že se muzika dá dělat tímhle způsobem?“ pokračoval mladík s ironickým tónem v hlase. „Ty si fakt myslíš, že idol uděláš z nějakýho netalentovanýho přizdisráče bez vlastního názoru? Že se ti hudební ikona mladý generace přihlásí na inzerát?“

Tmavovláska v kostýmku se obrátila na stojícího mladíka: „Pokud se nechcete ucházet o kariéru, kterou vám tady pan producent nabízí, měl byste–“ Tlusťoch ji ale zarazil rukou: „Nepleť se nám do toho.“

„Říkals, že máš kapelu,“ vybídl mladíka klidným hlasem.

„Říkals, že ti to je u prdele,“ kontroval mladík.

Producent si odkašlal: „Jasně, jsou důležitější věci. Ale i tohle mě zajímá. Takže?“

„Mám kapelu. Když tě to zajímá. Hraju, zpívám, píšu muziku i slova. Točím k tomu videoklipy. Udělal jsem naší kapele webovky.“

Mladík čekal, že se ho tlusťoch zeptá, co hrají, ale ten po dlouhé pauze jen přikývl.

V místnosti bylo vedro k zalknutí. Tmavovláska přinesla z police dvě sklenice, postavila je před každého z mužů a naplnila je chladivou, syčící minerálkou.

„Díky,“ řekl mladík, vzal do ruky svou orosenou sklenici a na jeden zátah ji vypil. Potom uchopil druhou sklenici a taky ji vypil. Producent se nervózně zavrtěl v křesle.

„Proč jsi přišel?“ zeptal se. „Nezdá se mi, že by ses chtěl stát hvězdou.“

„A mně se zase nezdá, že chceš z někoho hvězdu udělat. Ty prostě chceš vydělat prachy a je ti v podstatě jedno, jak. O lidi tady nejde. Tobě jsou lidi ukradený. Najmeš nějakou naprostou nulu, nějakýho poslušnýho idiota, dáš mu nůž na krk, aby papouškoval všechno, co mu řekneš, aby udělal všechno, co budeš chtít a až ho semeleš, až ti přestane vydělávat, klidně ho vodkrágluješ.“

„No jasně,“ přikývl tlusťoch s blahosklonným úsměvem a přešel do familiérnějšího tónu. „Snad až na to odkráglování. Neřikáš mi nic, co bych nevěděl.“ Luskl prsty. „Žádný zázračný odhalení se nekoná. Vždyť je to jasný od začátku! Jeden každej z těch, co sem přišli, věděl, že je nula. Proto sem přišel, abych něj udělal jedničku, protože sám toho schopnej není. Všechno to byli naprostý ubožáci, sebestředný hlupáci. Hele, já nehraju žádnou špinavou hru. Všichni ti pitomci prostě netouží po ničem jiným, než aby si patnáctiletý holky lepily jejich fotku nad postel. I když na to vůbec nemají. Chápeš?“

Zadíval se na mladíka.

„Na rozdíl do tebe je všechny tak děsně drtí vědomí vlastní neschopnosti, že potřebujou všem – a hlavně sami sobě – dokázat, že jsou borci. A myslí si, že jim k tomu pomůžu. Že z nich udělám zpěváky a hvězdy. Myslí si, že když budou slavný, tak budou šťastný. Všichni kromě tebe.“

Nechal svoje slova zapůsobit a pak se zeptal: „Takže znova: Proč jsi přišel?“

Mladík byl trochu zaskočen. Dlouho mlčel. Zdálo se mu, že se na něj tlusťoch přestal dívat pohrdavě. Jeho prasečí očička ho sledovala s určitým pochopením, snad skoro otcovsky. Pak odpověděl: „No dobře, když tohle všechno víš, tak proč vůbec organizuješ takovýhle konkurzy? K čemu ti budou všichni ti ubožáci bez talentu?“

Producent se pohodlně opřel v křesle. „Možná doufám, že přijde někdo, jako jsi ty.“

„A ty myslíš, že mám o tyhle tvoje sračky zájem?“ uchechtl se mladík a rozhlédl se pohrdavě kolem. „Myslíš, že se o sebe nepostarám sám?“

Tlusťoch jen pokrčil rameny. „Kdybys něco potřeboval,“ napřáhl k mladíkovi ruku s vizitkou.

Mladík ruku ignoroval.

„Cokoli,“ dodal tlusťoch a položil vizitku na stůl před mladíka. „To je všechno, můžeš jít.“

Mladík vzal vizitku beze slova se stolu, vstal, otočil se a zmizel v polstrovaných dveřích. Producent se s rukama za zády ještě chvíli houpal v křesle. Když asistentka uklízela prázdné sklenice, poznamenal: „To byl přesně on. Toho sháníme.“

Asistentka zavrtěla hlavou: „Jenže ten se vám už neozve.“

„Ale ozve. Jinak by sem nechodil. A hlavně by si nevzal mou vizitku. Nebo by ji vyhodil pěkně před mýma očima tamhle do koše,“ a pokynul ke dveřím. „Přesně takovýho člověka potřebujem. Roztomilýho rebela, co je na všechny nasranej a zároveň neříká nic novýho. Nic žalovatelnýho, co by už všichni dávno nevěděli. Možná chvíli potrvá, než ho zpracujem, ale na plakátech a v časopisech bude vypadat skvěle. Snědej, dlouhý tmavý vlasy, jiskra v oku…“

Tmavovláska jen přikývla a uložila umyté sklenice do polic.

Producent vstal, otřel si kapesníkem zpocené čelo a zátylek, poodešel k prosklené stěně a rozhrnul žaluzie. Stáli s tmavovláskou nad stále rozpáleným městem, na které pomalu padal večer. Ulice se začaly plnit lidmi a v obchůdcích a restauracích se rozžehla první světla. Oranžovorudý kotouč slunce se zhlížel v zrcadlech fasád. Byl čas jít domů.

„Mimochodem, zapsala sis, co dělal? To bylo neuvěřitelný. Jak mi začal tykat! Jak mi vypil tu vodu! Jak mi nadával!“ chechtal se tlusťoch, když zamykal dveře své kanceláře. „Prostě super. Přesně takovýhohle neškodnýho rebela potřebujeme.“

Došli k výtahu.

„Přitom, co mi nadával, mě napadla jedna zajímavá věc,“ poznamenal poté, co jeho asistentka přivolala výtah. „Příklad, jo? Vem si třeba Marilyn Monroe. Pořád je to pro nás nádherná mladá ženská. Sexbomba. A víš proč? Protože nedostala šanci zestárnout a bejt hnusná. Nebo James Dean, je to víc jak půl století, co se zabil a lidi si stejně furt kupujou jeho plakáty. Nebo John Lennon – pořád se ještě hrabou v jeho archivech, jestli neobjeví zapomenutou písničku nebo třeba jen neznámej dopis.“ Chvíli pátral v paměti. „Nebo ten z Queen – jak se jmenoval? Freddie Mercury? A nebo ten z The Doors, Jim Morrisson! A nebo takovej Kurt Cobain – ideální fabrika na prachy. Už nikdy nebude chtít ani vindru a banda lidí pořád žije z těch pár sraček, co napsal, a z jeho modrejch vočí. Kdyby žil, bude z něj dneska karikatura. Byl by tlustej a plešatej a bulvár by na něj vytahoval špínu. Recykloval by romantický slaďáky a vystupoval v lacinejch muzikálech. Zaplaťpámbu, že je mrtvej! Chápeš? Lidi milujou mrtvý! Bejt mrtvej, to je jak bejt svatej. Svatej Lennon! Svatej Cobain!“

Výtah byl tady, dveře se otevřely a tlusťoch i jeho asistentka se vtísnili do kabiny k několika zpoceným manažerům v drahých oblecích. Výtah se tiše rozjel, všichni mlčeli, zabráni ve svých myšlenkách.

Teprve, když vystupovali, obrátil se tlusťoch k tmavovlásce: „Hele, já ti říkám, že ten kluk má před sebou hvězdnou budoucnost. Jde jen o to, vystihnout ten správnej moment, kdy z něj udělat svatýho.“ Do večerního městského vedra je následovaly nechápavé pohledy manažerů.

(4. 7. 2010)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu