Sophiiny volby

Když jsem si prohlédl výsledky letošních voleb, položil jsem si stejnou otázku, jakou si položila asi většina lidí: „Kolik stojí hacienda na Seychelech a za jak dlouho tam dostanu trvalý pobyt?“ Na internetu jsem si našel odpovědi („Hodně“ a „Hodně“) a poté pocítil potřebu nalít si pořádný stakan vodky, zapět Internacionálu a zamyslet se nad tím, co je to vlastně ta demokracie.

Zjistil jsem, že demokracii (doslova „vládu lidu“, z řeckého „demos“ = „lid“ a „kratos“ = „moc“) vynalezli staří Řekové, když přemýšleli, co si počnou s athénským obyvatelstvem. Teprve Češi ji ovšem dovedli k dokonalosti za přispění různých občanských, sociálních a jiných demokratů (=„ukázkových zlodějů“, ze slov „demo“ = „ukázka“ a „krást“ = „využívat výhod evropských fondů a veřejných zakázek“). Demokracie znamená možnost vybrat si, v jakou demagogii bude člověk věřit; vybrat si, na koho bude nadávat. Tím se demokracie liší od totality: v totalitě jsme všichni museli nadávat na komunisty, kdežto dnes jsme si je za tímto účelem dobrovolně zvolili. Totalita navíc zakazuje lidem vyjádřit vlastní názor: zatímco v demokracii třeba klidně můžete namalovat neoblíbeným politikům tykadla, za totality by byl viník potrestán.

K vytvoření demokracie se u nás používá „poměrný volební systém“, což znamená, že výsledek voleb naštve poměrně velkou část občanů. Hlasy se následně rozpočítávají podle tzv. D'Hondtovy metody, která je jen o málo složitější než mozek průměrného voliče. Díky ní nemají šanci dostat se k moci menší strany, čímž je zajištěna stabilní politika velkých stran, směřující bez extrémních poloh k vybudování rovnoměrně zpruzeného obyvatelstva. (Když jsem dneska seděl na záchodě, napadlo mě, že dokud má smysl volit jedině velkou stranu, nemůžeme se divit, za co ta politika stojí.)

To, že se u nás blíží demokratické volby, lze rozpoznat podle změny na billboardech: namísto lidí šťastných z toho, že si pořídili výhodný dluh nebo si vytočili lacinou sekačku, se začnou po městě objevovat obří hlavy lidí, kteří k úsměvu nemají vůbec žádný důvod. Ukázalo se však, že tato reklama nemá na rozhodování voličů skoro žádný vliv. Vezměte si třeba komunisty (nemyslím tím, abyste si je vzali domů – já bych je nechtěl ani na maso pro pejsky – to „vezměte“ myslím obrazně): komunisté se ve volbách umístili na pěkném druhém místě a všem tak vytřeli zrak rudou vlajkou. Za celou dobu kampaně jsem přitom viděl jen jeden jediný komunistický billboard, který navíc namaloval pastelkami kdosi s velikým výtvarným handicapem. Z toho vyplývá, že voliči reklamu buď zcela ignorovali nebo chtěli svým hlasem podpořit mentálně postižené výtvarníky. Zásadním momentem pro voliče tentokrát nebyly kampaně jednotlivých stran, ale spíš příslušnost kandidátů ke straně, o níž už něco věděli; a pokud už o nějaké straně něco věděli, pak to bylo cosi o rozkrádání, korupci, donebevolající beztrestnosti a milionových úplatcích. Když se pak doslýchali z úst nepotrestaných korupčníků, že největším nebezpečím pro tuto zemi jsou komunisté a socialisté, mohli se přetrhnout, aby jejich hlas nepadl vedle.

Tedy alespoň ti, kteří šli volit. Volební účast byla nejmizernější v historii – jenže koho by třeba u nás v Budějovicích lákaly volební místnosti, tonoucí ve sporém světle blikotajících zářivek, když na náměstí svítilo sluníčko, voněly klobásy a hráli k tomu Šmoulové? Sám jsem měl co dělat, abych se vymanil ze šmoulích tenat a poddal se kouzlu volební urny. Ale zase mám teď na pár let pokoj. Usměvavé tváře našich zvolených zástupců se na billboardech chvíli neobjeví, sejdou nám z očí i z mysli a my budeme mít konečně opět čas se zabývat něčím jiným, mnohem důležitějším: třeba jak se výhodně zadlužit, abychom si mohli vytočit lacinou sekačku.

Jan Flaška
autor je průměrný volič
(říjen 2012)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu