Skopová pohádka

„Dědo, vyprávěj mi nějakou pohádku…“

„Dobře,“ přikývl starý bača a přiložil pod rožnící se pečínku další poleno. Fouknul do ohně a ten se rozhořel jasným plamenem. „Povím ti třeba tu o černých ovečkách.“ Vnuk se usmál a zachumlal se do deky. Slunce už leželo na obzoru a z údolí stoupala k salaši chladná mlha.

„Jednou žilo na kopci veliké stádo bílých a černých oveček,“ začal vyprávět bača. „Bílých oveček bylo ve stádu mnohem víc a nelíbilo se jim, jak se některé černé ovečky chovají. Byly jiné, nahlas a hodně bečely, a protože jich bylo málo, držely hodně pospolu. Jak byly černé, tak těm bílým ovečkám připadalo, že jsou špinavé. Navíc je nikdo nestříhal – o černou vlnu totiž nebyl zájem, i když hřála úplně stejně jako ta bílá. Všechny ovečky se pásly na stejné louce a bílým ovečkám se tedy vůbec nelíbilo, že jim někdo spásá čerstvou šťavnatou trávu a přitom si hoví ve svém teplém vlněném kožíšku, zatímco ony o svou vlnu každý rok přijdou. Černé ovečky se přitom těm bílým ještě pokaždé posmívaly, že jim bude zima a že teď vypadají jak prašivé. Není divu, že se bílé ovečky jednou pořádně naštvaly a vyhnaly ty černé bydlet až na samý okraj louky.“

Bača si přehodil hůl do druhé ruky a pokračoval:

„V lese za loukou ale žila smečka vlků, kteří si všimli, že to mezi ovečkami nějak neklape, a říkali si, že by měli téhle jejich rozhádanosti využít. Šli tedy za bílými ovečkami a nabídli jim, že těm zlým černým ovcím dočista zakroutí krkem. To se spoustě bílých oveček moc líbilo; marně některé z nich křičely, že si ovce nemají s vlky co začínat, protože vlkům je jedno, čí krev ucítí na svých tesácích. A tak se stalo, že se bílé ovečky v čele se smečkou vlků vydaly vyhnat ze své louky ty černé.

Jenže než se jim to povedlo, zastoupili jim cestu ovčáčtí psi. A to víš, že začala mela. Psi se na vlky vrhli, vlci se pustili do psů, psi do vlků, chlupy lítaly po celé louce a nikdo se nemohl divit, když se v té pranici občas některý ze psů nebo z vlků zakousnul do ovčí nohy. Bílé ovečky křičely, že psi chrání jen ty zlé černé namísto toho, aby chránili je, vlci zase štěkali, že oni přece nic nedělají a psi jsou na ně bezdůvodně zlí, ovce bečely jak pominuté a spousta z nich, černých i bílých, prostě z té rvačky utekla pryč a rozprchla se po lesích.“

Starý bača se odmlčel a ovčáckou holí přehrábl uhlíky v ohništi.

„A dál? Jak to bylo dál?“ zeptal se chlapec, celý napjatý. „Začaly se bílé a černé ovce kamarádit? Zahnaly spolu vlky? Přestaly se bát psů? Povídej, jak to dopadlo!“

Bača se zasmál: „Nijak to nedopadlo! Ovce, psi i vlci se tam poprali, ale nakonec se všechno vrátilo zase do starých kolejí a každý se zase bál každého. Bílé ovce se pásly ve strachu z černých, černé ovce ve strachu z bílých, a všechny se pak navíc bály psů, kteří na ně vrčeli zpovzdálí, i z vlků, co si na ně z lesa mlsně brousili zuby. Vlci se báli psů a psi se báli vlků. A jestli neumřeli, bojí se tam všichni takhle dodnes.“

„Ale tohle přece není žádný konec!“ protestoval vnuk. „Z každé pohádky musí plynout nějaké ponaučení!“

„Ale kdepak,“ zavrtěl bača hlavou, „tohle všechno byly hloupé, dočista tupé ovce. Ty nezajímá nic jiného, než aby se dobře napásly. Pro takové je každé ponaučení zbytečné.“

Starý pán se zvedl a sundal z rožně pečínku. „Tak, už je to hotové.“ Odřízl nožem pěkný kus masa a podal ho vnukovi. „Na, vem si, ať nemáš hlad. Je moc dobré. Skopové.“

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu