Řídit rodinu jako firmu

Když jsem dneska viděl ten neskutečný binec, který si moje děti udělaly v pokojíčku a pak zdrhly k televizi na večerníček, pochopil jsem, že takhle to dál nejde, něco takového trpět nebudu. Došlo mi, že v takovýchhle případech zbývá jediné: začít řídit rodinu jako firmu.

Coby CEO (chief executive officer) nově založené rodinné firmy jsem hned po večerníčku svolal brífink. Junior memberům našeho týmu jsem komunikoval informaci, že takhle tedy ne. Vysvětlil jsem jim, že na konci dne už s maminkou nemáme lidské zdroje na to, abychom po nich ten svinčík uklízeli. A ať si to po sobě koukají uklidit sami, než napočítám do tří, jinak se ze mě a z maminky stanou zdroje nelidské.

Žena mě upozornila, že dávat dětem tak striktní deadline je nesmysl, protože na reorganizaci jejich pokojíku by nestačilo počítat ani do pěti set. Navíc prý Honzík, kterému ještě nebyly tři, nemá k úklidu potřebný know-how. Prohlásila, že v rámci udržování interní firemní kultury se s dětmi zapojí do teambuildingu, takže se pro ně úklid stane zábavou. Dokonce děti k finalizaci projektu motivovala atraktivním offerem v podobě cucavých bonbónů.

Ze své pozice CEO jsem využil příležitosti analyticky zhodnotit, jak náš mladý dynamický tým dělá všechno možné, jen ne uklízí. Terezka pomocí pastelek pozitivně rozvíjela svoje soft skills – čmárala něco, co vypadalo jako brambora s andělskými křídly. Honzík prokrastinoval s hasičským autem, jezdil po pokoji a houkal. Žena ze své pozice senior managera vybírala panenkám z vlásků oslintané křupky a přitom se snažila zachovat si poslední zbytky autority tím, že dětem k bonbónům nabízela navíc další prémiové benefity: pohádku na počítači a možnost jít spát bez mytí „na prase“.

Takový offer se setkal s jednoznačně pozitivním feedbackem: děti okamžitě zahodily pastelky a autíčka a nahrnuly se k počítači na pohádku. Tou dobou bylo už opravdu pozdě a nás kromě úklidu hraček čekaly ještě zoubky (s integrovaným vyprávěním demotivačních historek o dětech, co si nechtěly čistit zoubky, takže jim je převzala konkurence) a multilevel uspávání, a proto jsme projekt „úklid dětského pokoje“ rezignovaně přesunuli na další kvartál. Když děti usnuly, měli jsme se ženou v kuchyni menší brainstorming; dospěli jsme k názoru, že nejefektivnějším způsobem, jak optimalizovat interní workflow je detašovat děti do open space (prostě, když chce člověk doma něco udělat, je nejlepší vyhnat děti ven).

Žena pak odešla do koupelny provádět assessment špinavého prádla. Chvíli jsem jí dělal odborného konzultanta a pak jsem se šel k počítači koukat na legrační videa s tančícími jezevčíky. Jako pokaždé, když odpočívám, zatímco ona pracuje, se ve mně žena snažila probudit pocit viny. Jak jistě chápete, na něco takového – navíc ve své pozici – už fakt nemám kapacitu. Takže zatímco si dávám career break a brouzdám po internetu, výčitky z toho, že se flákám, outsourcuju na svou ženu.

Jan Flaška / autor je CEO rodiny

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu