Radosti utrpení

Řada mých přátel zastává názor, že k opravdu hodnotnému dílu se musí jeho autor protrpět. Měl by pokud možno trpět jak před vznikem díla, tak i při jeho vzniku, neboť jedině z bahna smutku a utrpení může vyrůst krásný květ. Smutný, chladný, ale krásný.

Možná se to nezdá, ale mám úplně stejný názor. Stačí se podívat na to nejlepší, co se blýská na pultech našich knihkupců, abychom pochopili, že mí přátelé mají pravdu. Třeba takové pokračování kuchařky Ládi Hrušky určitě vznikalo v útrpných křečích, které se logicky musely dostavit po konzumaci jídel z prvního dílu.

Samozřejmě, že těžkosti a strádání umělce nemusejí být zrovna fyzické. Naopak, většina literatury vzniká právě v reakci na trápení duševní a psychické. Mnoho literátů se i dnes pokouší zopakovat čtvrt tisíciletí starý úspěch Goethova „Utrpení mladého Werthera“ a vší silou se snaží protrpět ke kvalitnímu dílu; bohužel jediné, čím mnozí z nich trpí, je nedostatek talentu a soudnosti. Což je, mimochodem, také zásadní problém pisatele tohoto článku, který při psaní navíc trpěl ještě nedostatkem času, nápadů a celou řadou dalších problémů, o kterých – a to mi věřte – nechcete nic vědět.

Nejen literatura, také kvalitní hudba vzniká z utrpení. Nejlepší písně utrpení přímo tematizují („Vešla jsem jako bourací koule, ale nikdy jsem v lásce nenarazila tak tvrdě“, „Haló, to jsem já, Adéla! Chtěla jsem vědět, zda bychom se po těch letech nemohli sejít a všechno si to prominout“ apod.). K utrpení úpějícího výkonného umělce si ještě přidejte utrpení zvukových inženýrů, kteří to museli poslouchat šestsetkrát, než to konečně schválili producenti, přičtěte si k němu otrockou práci všech těch ekonomů, zástupců agentur, jednatelů a PR manažerů, kteří museli píseň protlačit klikatými střevy hudebního průmyslu až do vašich uší, a teprve v ten okamžik si uvědomíte, kolik lidské práce, odříkání, smutku a hrůzy stojí za každým tónem, za každým vzdechem zmučené umělkyně.

Výjimkou z pravidla není ani architektura. Stačí se podívat třeba na to, co u nás staví většina developerů, abychom pochopili, že lidé, kteří ty domy navrhovali, museli při práci hrozně trpět, konkrétně museli trpět nějakou příšernou nemocí mozku, očí a rukou, protože jinak by nebyli schopní něco takového vymyslet a nakreslit.

Jediný obor, kde si nejsem úplně jistý pravdivostí rčení o hrůzách tvoření, je výtvarné umění. Byl jsem v poslední době na dvou výstavách; na jedné byly prázdné rámy a na druhé nějaké nesrozumitelné matlanice, ze kterých nešlo úplně poznat, jestli malíř správně trpěl nebo ne.

V souvislosti s utrpením ovšem nelze nezmínit sochu Přemysla Otakara II., která do Českých Budějovic prosákla přímo z paralelního vesmíru, přičemž tento paralelní vesmír je celý vyrobený ze žuly. Hrouda, která momentálně stojí v parku Na Sadech, se z něj odloupla v přibližně antropomorfní podobě a červí dírou dopadla do Českých Budějovic, kde byla opatřena štítkem a slavnostně odhalena a od té doby děsí nic netušící kolemjdoucí a pejskaře. Utrpení je v tomto případě čistě na straně kolemjdoucích a bude zajímavé sledovat, zda občany tento kosmický artefakt inspiruje k nějakému hodnotnému činu. Osobně si myslím, že vzhledem k tomu, že Přemysl Otakar II. byl zakladatelem města, bylo by vhodné jeho žulovou podobiznu symbolicky umístit do základů nějaké významné budovy. Jen bude potřeba dávat pozor, aby architekt, který bude stavbu navrhovat, při pohledu na tu bakuli žuly moc netrpěl, jinak hrozí, že vyplodí něco jako je Prior.

Jan Flaška
při psaní tohoto fejetonu netrpěl žádný autor

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu