Poselství šatiček šíleně smutné princezny

Dnes jsem zjistil, že naše tříletá dcera snědla šatičky šíleně smutné princezny. No ne, fakt – podle jídelního lístku ve školce, kam chodí, se k polednímu nejprve sytila „polévkou dědy Mráze“, po níž následovaly jako hlavní chod „šatičky“, které zapíjela „mlékem“. Zítra je v menu „omáčka Ferdy Mravence“ a pozítří „specialita Boba a Bobka“. Samozřejmě je mi jasné, že dá menší práci napchat do tříletých žaloudečků třeba „tajemství Brouka Pytlíka“ než „rybí měchýř plněný vepřovými výhřezky s dušenou kapustou“, ale i tak jsem přemýšlel o tom, nakolik tu jde o rozvoj dětské fantazie a nakolik už o úskok kuchařek. Nakonec jsem dospěl k názoru, že ze všeho nejvíc jde o přípravu dětí na reálný život. I dospělý člověk totiž při setkání se „soufflé à la aurevoir au bonsoir du merci beaucoup“ začne používat ty kusy mozku, v nichž se mu schovává představivost. A to nemluvím o tom, jaké části mozku musí zapojovat, když ho do očí praští „prsa paní nadlesní“, „horká láska“ nebo „rychtářova klobása“. Nejvíc fantazie ovšem člověk spotřebuje, aby si spojil „šťavnaté grilovací párečky“ s válcovitě vytvarovaným emulgátorem, spojujícím molekuly dehtu s drcenými kravskými paznehty a sádrou.

Rozvoj lidské představivosti samozřejmě není vázán jen na jídlo. Nedávno jsem se kupříkladu snažil sledovat film „Chtivé školačky 7“. Očekával jsem, že půjde přesně o ten druh filmu, na který už vůbec žádnou fantazii nepotřebujete, ale ukázalo se, že do rolí odvážných školaček obsadil režisér značně opotřebované pětačtyřicetileté pracovnice, které školní docházku simulovaly pomocí culíků a neustálou přítomností lízátek v ústních otvorech. Film jsem vyděšeně vypnul ve chvíli, kdy se dámy začaly svlékat. Dodnes netuším, jak to se školačkami dopadlo. Pro jistotu jsem se ani nesnažil zapojovat fantazii.

Tu si šetřím na luštění politických prohlášení a nabubřelých blábolů z  předvolebních billboardů. Z minulosti už vím, že „Plníme své sliby“ znamená „Rozkrademe zemi“ a že „Máme pro vás řešení“ je synonymem pro „Více herna barů v centru města“. Taky slogan „Šumava pro lidi“ jsem záhy rozluštil jako „Rys je zlá šelma a potřebuje zastřelit. Nejlepší výhled na přírodu je z nového parkoviště, zaplaceného z prodeje dřeva, které stálo na jeho místě. Pryč s ekology!“. Napříč politickým spektrem oblíbený slogan „Potlačíme korupci“ jsem zase bryskně přeložil jako „Potlačíme korupci konkurenčních stran, protože narušuje naše vlastní prima kšeftíčky“, případně rovnou jako „Protlačíme korupci“.

Momentálně trénuju abstraktní myšlení na filosofických postulátech typu „Pro město, kde chceme žít“, „Společně za lepší budoucnost“, „Chci to, co vy“, „Ano, bude líp“ a „Vaši důvěru nezklameme“. Mám ale obavy, že k jejich rozklíčování nemám dostatek fantazie. Možná, že až do konce života nepřijdu na to, co znamená třeba „Vaši důvěru nezklameme“. Chovám však naději, že moje dcera to jednou pochopí. Zatím se o důvěře v to, co říkají dospělí, dozvídá ve školce z jídelního lístku – když jí k obědu slíbí šatičky šíleně smutné princezny, dostane na talíř guláš a kolínka.

Jan Flaška
ano, nějak bude