Pitva ranního ptáčete

(psáno pro časopis Sem Tam)

Je to tak. Ačkoli tři rozměry našeho světa ovládáme, zbývá nám ještě čtvrtý, mysteriózní: totiž čas. A když ho vidíme na budíku, nastaveném na 6:30 ráno, dostává čas dalších devět rozměrů, jeden hnusnější než druhý.

Nenávidím, když jsem tak časně donucen přerušit svou oblíbenou činnost – spánek. Na spaní jsem totiž hodně šikovný. Každý den aspoň devět hodin pilně cvičím a někdy si chvíli schrupnu i před spaním.

Když si vygooglíte frázi „nesnáším ranní vstávání“, dostanete hned několik stran výsledků. Oproti tomu „miluju ranní vstávání“ vyplivne ubohou jednu stránečku výsledků a jen jediný z nich není myšlen ironicky. Zní „miluju ranní vstávání o výkendu“, z čehož je zřejmé, že pisateli minimálně způlky vyhřezl mozek.

Co si budeme namlouvat – vstávat ráno není normální. Je velmi málo lidí, kteří nedočkavě, radostně a bez pomoci násilí vstávají v šest hodin v noci, sotva je na tváři polechtají první paprsky Měsíce. Pro jejich nemoc existuje eufemismus „ranní ptáčata“; ve skutečnosti jde o závažnou poruchu osobnosti. Není přece normální vstávat v době, kdy se lidé vracejí z restaurací a v televizi dávají akorát vysílání pro mateřské školy. Mám teorii, za kterou by mě pochválil i Alfred Adler: totiž že chorobní vstavači si čilým ranním životem kompenzují svůj komplex méněcennosti – zhruba od šesti do jedenácti hodin ráno mají možnost shlížet na nás, spící noční sovičky, jako na méněcenné líné vši, zrádce budování vlasti a vyvrhele lidstva a jako důkaz své nadřazenosti nám snědí snídani.

Přestože žijeme v zemi, kde den začíná v noci, kolik z nás může tvrdit, že patří mezi ony dobrovolné ranní opeřence? Je dokázáno, že brzké vstávání je zdraví škodlivé a kdyby lidstvo zůstalo pěkně ve svých postýlkách, určitě by to nedotáhlo až na pokraj ekologické katastrofy. Ranní ptáče totiž sice dál doskáče, ovšem každé malé dítě ví, že sova je moudrá, zatímco skákat umí každý idiot.

Než však my, dravé noční sovy, s konečnou platností svrhneme diktaturu poskakujících ranních zmetků, nabídnu vám několik vlastních zkušeností, jak se ráno prospat co nejdéle. S mými zlepšováky budete od zazvonění budíka po zamknutí dveří potřebovat jen dvě minuty. Ke snídani polknu sáček čaje a napiju se vroucí vody z vodovodu, čímž ušetřím čas na louhování. Ani čištěním zubů neztrácím drahocenné vteřiny; místo toho na cestě do práce cucám tabletu do myčky na nádobí. Abych nemusel snídat, pořádně si napěchuji teřich ještě před spaním. I na záchod si dojdu až v práci, neboť se mi to započítá do pracovní doby a tedy i do platu. Vždycky mám radost, když dostanu průjem a zácpu, protože ty se nejvíc vyplatí. Díky těmto fintám mohu spát až o dvanáct minut déle.

Problémem, který jsem ještě tak docela nevyřešil, je oblékání. Když jdu spát oblečený do práce, probouzím se většinou s pomačkaným kvádrem a proslintanou kravatou.

Pochopitelně se děsím 28. března, kdy mi v rámci přechodu na letní čas bude ukradena hodina z mé milované činnosti. Přes jaro a léto se mátožně propotácím, nadávaje na probouzející se přírodu. Konec mého trápení nastane až 31. října, kdy při přechodu zpět na zimní čas dostanu celou jednu hodinu spánku k dobru. Už teď se na to těším tak, že nemohu dospat.

(únor 2010)

Ilustrace:
Míša Vachová

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu