Otevřený vskaz Ježíškovi

Našel jsem na parapetu, za jedním málo používaným oknem našeho domu, dopis. Nadepsaný byl „VSKAZ PRO JEŽÍŠKA“. Ne, neležel tam už od prosince. Má sedmiletá dcerka přiznala, že ho tam položila někdy v půlce května. Vysvětlil jsem jí, že Ježíšek si její dopis jistě nevezme, protože poštu vybírá jen v době adventu, a ten je až za dlouho.

Mám v ježíškovských věcech určité zkušenosti, takže jsem počkal, až dcerka usne, a rozhodl si dopis přečíst. Přesto jsem se cítil dost nesvůj, když jsem ho otevíral. Nejsem zvyklý číst poštu, která není určená mým očím.

Znám trochu přání svých dětí, takže mi bylo jasné, co v dopise najdu: dcera bude po Ježíškovi požadovat koně. Upřímně řečeno, ani se jí nedivím – rychlost, s jakou si ukládá bokem dvacetikoruny na zakoupení koně, nepřipadá dostatečná ani mně. Být na jejím místě, taky bych chtěl koně už teď, abych ho měl na prázdniny. V prosinci je člověku kůň spíš nanic.

Jenomže v dopise nestálo nic o koních. Dokonce se nezmiňoval ani o hračkách. Nebyla v něm vůbec žádná přání.

„MÁM PRO TEBE TOLYK OTÁZEK,“ začínal. Pod tím dětský obrázek smutné, zvědavé holčičky, doplněný plejádou otazníků.

„VEZMEŠ MŮJ VSKAZ Y TEŤ? – UMÍŠ LÉTAT? – NAKRESLÍŽ SE MY? – UKÁŽEŠ SE MY? – GDE LEŽÍŠ?“

Povzdychl jsem si – kdybych tak na tohle uměl odpovědět! Copak tohle nejsou ty nejzákladnější otázky, které si klademe my všichni? Člověk nemusí být nutně křesťan, aby ho občas napadlo něco jako „Slyší mě Bůh i v tuhle chvíli? Kde ho mám hledat? Jak vypadá? Jak mám poznat, jestli vůbec existuje? A pokud ano, kde vlastně?“

Opatrně jsem dopis zabalil a vrátil ho zpátky na parapet. Budeme teď společně se dcerkou čekat, jestli nám na něj někdo odpoví. A mezitím ona bude dál spořit dvacetikoruny na koně a já přemýšlet, kam ho dáme, až na něj jednou našetří.

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu