O krtkovi

Kdysi jsem mluvil s jistou Nizozemšťankou, která mi svěřila, že ovládá jedno české slovo. Které?, zajímalo mě. Anástup, odpověděla.

Člověk nemusí být zrovna z Prahy, aby věděl, která bije. Metro je zkrátka fenomén.

Protože jsem vesničan, je pro mě jízda podzemní drahou pokaždé nevšedním zážitkem, ba svátkem, srovnatelným s návštěvou Disneylandu, Vánocemi nebo luxováním.

Cvaknutím jízdenky mě metro vtahuje do víru svých atrakcí, jako jsou jezdící a nejezdící schody, foukání z tunelů, jízda pod Vltavou, tlačenice za účasti mladých dívek apod. Narozdíl od Matějské pouti je přitom metro o něco lacinější a pořádá se celý rok.

Dovolte mi teď, abych vás vzal na krátkou projížďku podzemní dráhou, jak ji vidí člověk z vesnice.

Již jsem zmínil, že první z metrových atrakcí jsou jezdící schody. Dlouhou chvíli trávenou poklesem do hlubin si lze zkrátit hned několika způsoby.

Vstupem na eskalátory vstupujeme zároveň do pohyblivé galerie: zatímco si prohlížíme chodce na schodišti v protisměru, prohlíží si chodci na schodišti v protisměru nás. Občas se stane, že si prohlížíme někoho, komu bychom chtěli věnovat víc než letmý pohled v umělém světle zářivek, někoho, za kým bychom se nejraději rozletěli do protisměru...

No a právě v tom spočívá krutost eskalátorů - vkročením na ně překračujeme Rubikon a vystupujeme jen těžko, ani nemůžeme jet na druhou stranu. Na druhou stranu - nebýt eskalátorů, byl by nám upřen i ten letmý pohled.

Místo meditací nad nepřízní osudu se můžeme zabavit hrou na chudáky: Z protijedoucích vybíráme očividné chudáky, kteří jsou na tom viditelně ještě hůř než my, a tím si zlepšujeme náladu. Napínavou hru nám může zkazit jedině vědomí, že my sami jsme nejspíš pro protijedoucí několikanásobnými chudáky.

I kdyby na protějším schodišti zrovna nikdo nebyl, netřeba klesat na duchu. Zabavit se můžeme tím, že zjistíme, o kolik je pohyblivé madlo rychlejší než eskalátor. S naší pomocí mohou eskalátory dokonce soutěžit mezi sebou.

Poté, co jsme dovezeni až do staniční nory (podle vzoru staniční budova), nezbývá nám než čekat, než sovětský stroj vytlačí z díry vítr, následovaný sebou samým. Narozdíl od jízdy na eskalátorech lze při čekání na vlak jen těžko najít nějaké zpestření dlouhé chvíle. Kromě studia zákazů Dopravních podniků nemá člověk mnoho možností se zabavit tak, aby je neporušoval. Ostatně za těch pět minut, po které na vlak čeká, si stejně nestihne přečíst, co všechno nesmí. Při čtení ovšem pozor: v podzemí se může potulovat kdekdo, a tak si člověk musí dávat pozor, aby mu onen kdekdo nezabavil peněženku, čímž se zabaví dostatečně až do příjezdu vlaku.

V útrobách vagónu si můžeme zopakovat trosky znalostí ruštiny (Mitiščinskij mašinostrojitělnij zavod) a zejména pozorovat přežvykující. Pohled je to neuvěřitelný - lidé, kteří nepřítomně zírají před sebe a bezmyšlenkovitě přitom žvýkají, nápadně připomínají dobytek a ti, kteří před výstupem žvýkačku přilepí pod sedadlo, se jím nakonec i stávají.

Zejména pro vesničana je zajímavé si uvědomit, pod kterou částí Prahy se právě nachází. Projíždí-li právě pod Vltavou, je zajímavé si uvědomit, že právě projíždí pod Vltavou. Projíždí-li právě pod Staroměstským náměstím, je zajímavé si uvědomit, že právě projíždí pod Staroměstským náměstím, atd. Příkladů je mnoho.

V cílové stanici vlak opustíme a a zatímco na eskalátoru hrajeme hru na chudáky, vzpomínáme na deštník, který jsme zapomněli ve voze.

Tak, jsme zpátky na světle a před námi se otevírá náruč stovek dalších atrakcí, jimiž metropole hýří: tramvaje, zahraniční turisté, prodejci kvokajících slepiček, pivo za sto, rumunští žebráci, typické české suvenýry - ušanky a bábušky... Zkrátka pro každého něco.

Inu, hezké to tam máte, Pražáci. A kdybyste někdy zavítali k nám na dědinu, tož to vám zase já ukážu něco, co v Praze nemáte - trolejbusy. U nás v Českých Budějovicích totiž máme trolejbusy.

(2000)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu