O hovně a jiných věcech

(Několik chval českému jazyku)

Nejsložitější jazyk

„My Češi zas máme Ř“, pochlubil jsem se Holanďance, která mi právě předvedla typicky holandské hrdelní CH (píše se G) a mimo jiné tím chtěla dokázat, že holandština je strašně těžký jazyk. „Řřřřřř,“ zadrnčel jsem.

„RZ?! RZH?! RS?!“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne RS, Ř! Je třeba ve slově…“, pátral jsem v paměti, „ třeba ve slově hřeben“ a pantomimicky naznačil, jak si jím projíždím porost hlavy. Několikrát se pokusila po mě to slovo zopakovat, ale nejblíže se dostala k „rebe“ a pak to vzdala.

„Hřeben, hřeben,“ opakoval jsem, škodolibě rozradostněn jejími marnými pokusy slovo vyřknout.

„A to je podstatné jméno nebo sloveso, to rebe?“ napadlo ji najednou, pozorujíc mou ruku nad vlasy.

„Podstatné jméno: ‚a comb‘ (hřeben)“ vysvětlil jsem anglicky. „Hřeben. Ne ‚to comb’ (česat se).“

„A sloveso je jak? Rebe-?“ naznačovala přidání koncovky.

„Česat se!“ vytáhl jsem trumf z rukávu.

„Česatse?“ vykulila na mě oči. „A comb – rebe, to comb – česatse. To nezní moc logicky, co?“

„To ne…“ přiznal jsem v radosti nad tím, jak složitý jazyk ovládám. „Další zajímavostí našeho jazyka je, že se všechno čte tak, jak se to píše. Jenže nic se nepíše, tak jak se to čte!“

Nechápavě se na mě dívala.

„A taky máme rody u dnů v týdnu,“ přidával jsem rychle třešničku na dort svého vítězství. „TO pondělí, TO úterý, ale TA středa, TEN čtvrtek, TEN pátek, TA sobota, TA neděle! To v holandštině nemáte!“

Byla nadšená a nevěřícně vrtěla hlavou.

„Původně jsem se chtěla učit japonsky, ale teď se asi začnu učit česky, protože je to ještě nelogičtější.... Máte fascinující jazyk!“

Z místnosti jsem odcházel opojen vítězstvím, i když jsem se o něj vlastně nijak nezasloužil, a přemýšlel, jak bych jí asi vysvětlil slova „cobydup“ a „natotata“.

Nejkrásnější české slovo

Kamarád se mě jednou zeptal, jaké že si myslím že je nejhezčí české slovo. Odpověděl jsem téměř bez váhání: „Hovno!“

Přítel byl zasažen a zaražen.

„Je to nádherný slovo,“ rozplýval jsem se, opakoval ho a převaloval ho v puse jako jazykovou lahůdku. Ta dvě krásně kulatá O totiž obsah onoho slova přímo tvarují; tvar popisujícího je zde v dokonalé souhře s tvarem popisovaného.

Ať chceme či nechceme, musíme uznat, že výše zmiňované slovo je dokonalé. Kam se na něj hrabe anglické „shit“, připomínající spíš rozhánění slepic, nebo francouzské „merde“, příliš drnčivé a navíc skoro připomínající poděkování (merci). Španělé ať se jdou vycpat se svým „mierda“ spolu s Němci a jejich „Scheisse“, co zní jak syčení hada… Na naše krásné slůvko prostě nemají.

Kromě toho všeho - naše nejdokonalejší slovo je zároveň typicky české. Jeho dokonalost si umíme zdůvodnit, ale stejně pořád cítíme, že ke světovosti mu něco schází, že když do něj šlápneme, ve společnosti se s ním i přes jeho dokonalost těžko blýskneme.

Pocta obrozencům

Zašel jsem do obchodu se zbožím smíšeným, abych sobě zakoupil několik potravin mně potřebných. Anžto jsem pouhým studentem chudým, oko mé spočinulo na krabičce s nápisem „Salát lahůdkový pochoutkový“. Pomineme-li fakt, že sebechvála přílišná smrdí, neodbytně se nám do mysli vkrádá otázka záludná: Co vede výrobce výrobku přehazovat pořádek slovní ve výrobku názvu? Salátem lahůdkovým pochoutkovým to však neskončilo. Kromě kakaového nanuka „Kakáček“ jsem si zakoupil ještě „Čokoládu mléčnou“, „Marmeládu rybízovou“, „Mléko polotučné“ a „Sádlo domácí“. Titul posledního z nich uším mým zní spíše jak označení druhové člověka obézního než výrobku název.

Napadá mě: Tak jak se kdysi Linné a jeho ruka pravá Purkyně snažili roztřídit živočišstvo a rostlinstvo do škatulek, tak jak chemici století minulého zavedli označení typu kyselina sírová či kysličník uhličitý, tak výrobcové dnešní zavádí výrobků kategorizaci. Teorie tato vysvětluje i názvy sebehrůzostrašnější, kupř. „Zámek zadlabací vložkový“ nebo „Kliky se štíty dveřními“.

Je též možné, že důvod pojmenovávání takového daleko prozaičtějším jest: Výrobcům stýskalo se prostě po češtiny staré kráse, a tak ji nenápadně infiltrují do životů našich svých maličkostí prostřednictvím.

Dopad snah těchto na lid prostý je však mizivým. Pokud totiž vyjdeme z chrámů supermarketů do trhu ovocného hemžení, již se k nám hlásí naše stará dobrá nová čeština, a pobíháme od stánku ke stánku, abychom si zakoupili „Žluté banány“, „Oranžové pomeranče“ a „Mandarinky – sladké, bez pecek“.

Upozornění: Veškeré názvy výrobků a ovoce jsou autentické!

Bohá Božka

Čeština je, jako ostatně každý jiný jazyk, plná záludností a nelogičností. Tak třeba: Cena může být nehorázná, ale horáznou cenu vám nikdo neudělá. Netvor není opakem tvora, jak by se mohlo zdát - naopak, i netvor je tvor! Stejně tak každá nestvůra je zároveň i pěkná stvůra. Opakem nebohé nebožky není bohá Božka, ale nejspíš šťastná živice.

Jiný příklad. Ukažte si prstem: To je stůl. To je příbor. To je talíř. To je jídlo. Pozřete jídlo a pak na hodiny a povzdechněte si: To je hodin. Vidíte to? Ta nelogičnost používání vazby „To je…“! Nemůže být divu, že si cizinci, zmatení takovým svévolným používáním, pletou české rody stejně krásně jako vaše babička svetry a říkají třeba „ten hodin“. A teď si všimněte, že jsem v minulé větě klidně použil obrat „nemůže být divu“, zatímco „může být divu“ říci nelze. Stejně tak jsem v předcházející větě použil výraz klidně, zatímco neklidně se jako jeho protiklad uplatnit nedá…

Spousty takových zajímavostí si všimnete při listování pravidly českého pravopisu a mluvnicemi češtiny. Nejsou to jen nudné příručky, ale (a to především) zdroje zábavy a poučení. Aniž byste porušili pravopisné zákony, dovolují vám sedět na na kameně v okolí Bezděze, okřikovat dotěrného psa na řemeně „Neluď, zhruť se a úpěj!“ a oslovovat kolemjdoucího klerika „Kněže“…

Uvědoměme si, že Pravidla nám dávají rozsáhlý prostor k experimentování tam, kde ho nepotřebujeme a jejich stránky přímo volají: „Přečti nás a dověď se něco o vztahu našich autorů – akademiků ke skutečnému jazyku!“

(1999)

 

P.S.: Od doby, kdy jsem tento text psal, se v akademické obci bohemistů leccos změnilo a můj postoj by už zdaleka nebyl tak ironický a radikální – i vzhledem k tomu, že mnoho zde uváděných tvarů vychází z (ne)logiky českého jazyka.

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu