Návrhy na pietní vylepšení

Nejsem nijak velký patriot, ale pokaždé, když český člověk vymyslí něco nadčasového, něco, co odolává zkouškám času a slouží prakticky celé věky beze změn, zaplaví mě hrdost. Například ruchadlo. O jedné podobné věci chci dnes mluvit. Chci zmínit něco, co ustálo všechny revoluce, války i režimy a co je součástí našich životů už od dob války se Švédy. Ano, poznali jste: chci mluvit o železničních vagónech Českých drah. Cestování v tradičním kupé vagónů Českých drah miluji; je to kulturní zážitek stejně povznášející, jako je třeba poslech středověkých pohřebních písní nebo návštěva muzea tortury.

Za dvacet let, co z vlastní vůle cestuji po železnici, jsem si všiml jistých drobných nedostatků, které občas ztěžují využívání jinak věčně moderních vozů. Dovoluji si tu proto orgánům, umístěným na patřičných místech, navrhnout několik vylepšení.

Jak každý ví, české vagóny jsou kulturní památkou světového významu, zapsanou v seznamu kulturního dědictví UNESCO hned vedle gigantické betonové skruže, kterou zná celý svět pod označením „otáčivé hlediště v Českém Krumlově“. K jakýmkoli zásahům je v takových případech třeba přistupovat se stejnou pietou, s níž bylo šestisettunové otáčko zasazeno doprostřed zámecké barokní zahrady. Všechny mé zlepšováky se proto snaží organicky vrůstat do vyladěných mechanismů vozového parku ČD.

První z nich se týká zásuvek. Možná jste si toho všimli také: některé vagóny jsou osazeny zásuvkami, určenými pro připojení holicích strojků. Po cestě vylezete z vagónu naštvaní, špinaví, zpocení, opoždění, ale oholení. Tedy pokud s sebou máte holicí strojek. Ten si ale s sebou do vlaku dnes bere málokdo a proto navrhuji, aby průvodčí nejen cestující zkontroloval, ale také rovnou oholil. České dráhy mají k téhle službě ostatně nakročeno už dávno: jejich stále se zvyšující ceny jízdného ve mně u pokladny pokaždé vzbudí dojem, že mě chtějí oholit a že by se měly jmenovat spíš České drahý.

Druhý můj zlepšovák spočívá v tom, že cestující by k jízdence vyfasoval špunty do uší, dezinfekci a klacíček. Špunty jsou nepostradatelné ve chvíli, kdy vlak brzdí, když si člověk v kupé rozsvítí světla, která kdovíproč pískají jako myši, nebo když se setká s obzvlášť fajnovým spolucestujícím. Dezinfekce je nezbytná při návštěvě toalety nebo při setkání s obzvlášť fajnovým spolucestujícím. Klacíček pak zajistí neustále se zavírající okno v případě, že je třeba vyvětrat, protože v kupé je buď příliš horko nebo obzvlášť fajnový spolucestující.

Třetí z mých vylepšení se týká kliček pod okny, které mnozí mylně považují za ovládání topení. Ve skutečnosti jde o hlasovací zařízení; pokud je vám například v lednu zima, stačí nastavit kličku doprava na červenou. Váš hlas bude zaznamenán, na konci června sečten a pokud dostatek lidí hlasovalo pro teplo, začnou dráhy od začátku prázdnin ve vlacích topit. Budiž vám útěchou, že když se ve vlaku klepete zimou už v lednu, stačí položit své umolousané zavazadlo na sedačku a procházející konduktér vás už pěkně zpraží; uprostřed letního parna vám stejný pracovník za stejný prohřešek zajistí studenou sprchu. Můj pietní zlepšovák spočívá v tom, že výsledky z hlasovacích kliček by nabyly účinnosti až s ročním zpožděním, takže v lednu by se prostě topilo a v červenci ne.

V poslední době se na dráze také rozšířily výluky. Výluka znamená pro cestovatele výlučnou možnost projet se na vlakovou jízdenku autobusem a zároveň si prohlédnout několik malebných venkovských nádraží. Pokud je však člověk ze všech stran ověšen bicykly, kočárky, batohy a dětmi, jsou pro něj přestupy z vlaku na autobus a zpět a zpět a zpět poněkud nepohodlné a stresující; navrhuji proto nahradit železnici autobusovou dopravou úplně. Samozřejmě s tím rozdílem, že na svou vlakovou jízdenku by člověk při vstupu do autobusu vyfasoval holicí strojek.

Tolik tedy mé návrhy, jak cestujícím zatraktivnit jízdu českou železnicí. Musím ale přiznat, že když jsem cestoval rakouskými drahami, kde jsem si ve vagónu za poslechu tiché klavírní hudby četl knihu a vychutnával si přitom něžný dech klimatizace, nemohl jsem se ubránit pocitu, že navzdory všem pokusům o inovaci Českým drahám stejně dávno ujel vlak. Už proto, že cestující je u nich občas až na druhé koleji.

Jan Flaška
autor je neoholen

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu