Maják

(7. 10. 2010, čtyři roky poté)

Rok 2006. Začátek listopadu, večer, za oknem tma a v ní se topí chladný, lhostejný měsíc, skoro úplněk. Sedím v pokoji u počítače a pracuji. Za mnou svítí stojací lampa. Je klid a ticho.
Jsou to čtyři týdny, co umřel táta. Stýská se mi po něm. Jako by mi někdo vytrhl z těla vnitřnosti, jako bych dostal do zátylku obrovskou ránu něčím tupým.
 

Duše těch, co zemřeli, se vracejí k těm, které měli rádi. Pozorují je, dívají se na ně, chtějí se jich dotknout, přejí si k nim promluvit, ale nemohou, četl jsem někde.

Myslím na to, že možná i u mě v pokoji teď někde stojí táta a dívá se na mě, opravdu, ne jen z obrázku, co mám nad stolem. Přeju si, aby mi dal alespoň znamení, nepatrný signál, že tu je se mnou.

Stojací lampa za mnou blikne. Otočím se.

„Tati?“

Lampa znovu pohasne, jednou a ještě jednou, počítám to, pětkrát, zhasíná a  rozsvěcí se v pravidelných intervalech, jako maják, který člověka navádí z  nejistého moře na pevnou zem.

„Tati!“

Lampa už zase svítí normálně. Dívám se na ni, dlouze a mlčky a napadá mě, že táta elektřině vždycky rozuměl. Ve městě, ve kterém bydlím, vystudoval elektroprůmyslovku.

„Tati…?“

Skoro žadoním, aby se ještě něco stalo, ale nic. Lampa neodpovídá.

Vracím ke své práci s pocitem, jako by mě po vlasech pohladila hřejivá, pevná ruka a vím, že všechno je v pořádku.


„Mluvil jsem s tátou,“ říkám kamarádce den nato, v neděli 5. listopadu 2006. Líčím jí příhodu s lampou a když to vyprávím, znovu ve vlasech cítím teplou dlaň.

Kamarádka se rozesměje. „U nás to taky takhle blikalo. To blikalo všude.“

Milióny obyvatel západní Evropy byly bez elektřiny, tvrdí zprávy. E.ON sdělil, že podle prvních šetření problém zřejmě vzniknul v přenosové síti na severozápadě Německa, kde vzniklo přetížení. Vedle Německa a Francie se výpadky elektřiny projevovaly i v některých oblastech Rakouska, Belgie, Itálie a  Španělska. Podle společnosti ČEZ problémy zřejmě zasáhly i Českou republiku, i  když jen okrajově.

Teplo ruky, které jsem cítil na zátylku, vychladlo. Konejšivé světlo majáku zmizelo, od rozbouřených vln se odráželo jen studené a lhostejné světlo měsíce.


„Pamatuješ si na ten vtip s tím farářem?“ zeptala se kamarádka, když viděla, jak jsem zesmutněl. „Sám jsi mi ho vyprávěl.“

Do kraje přijdou povodně a voda zaplavuje vesnici. Všichni už jsou pryč, jen farář sedí na střeše kostela, o jehož zdi se tříští kalná voda, a modlí se. Připluje k němu loďka se dvěma záchranáři:

„Otče, pojďte k nám, my vás odvezeme!“

„Kdepak, já tu zůstanu, Bůh mě zachrání!“

Loďka odpluje a farář se dál modlí. Voda stoupá, až se dostane k samému kraji střechy.

Přijede motorový člun: „Otče, slezte dolů, jinak vás to odnese!“

„Ne ne, já tu zůstanu, Bůh mě zachrání!“

Voda stále stoupá, farář teď sedí až na samém vršku věže a modlí se dál.

K věži přiletí helikoptéra: „No tak, otče, pojďte, hodíme vám žebřík!“

„Kdepak, Bůh mě zachrání!“

Helikoptéra odletí a poryvy vody strhnou střechu i s farářem, který se utopí.

V nebi se potká s Bohem a vyčítavě se ho ptá: „Bože, proč jsi mi nepomohl, když jsem se k tobě modlil?“

Bůh se na něj oboří: „Co bys ještě chtěl?! Poslal jsem ti loďku, člun a  helikoptéru…“


(pro tátu)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu