Litoměřická galerka a jogín z filmovky

Každý máme své vzory. Já si před pár dny uvědomil, že bych chtěl být jako ten chlapík, co seděl v Uherském Hradišti na lavičce.

Totiž: cestovali jsme se ženou po severních Čechách a v Litoměřicích jsme si zajistili laciné ubytování. Slyšeli jste už někdy o speciálních ubytovnách pro osoby s kriminální minulostí? Tak tohle nebyla jedna z nich. Tohle byla ubytovna pro osoby s kriminální přítomností.

Mohu se jedině dohadovat, co bylo jejich denním chlebem, ale podle toho, co jsme po západu slunce museli poslouchat zpoza zamčených dveří našeho pokoje, se tihle lidé přes noc připravovali na invazi do nějakého sousedního státu, pašovali jaderné zbraně ve vlastních žaludcích nebo se alespoň chystali kandidovat do krajských zastupitelstev. O půlnoci jeden z nich hodinu nacvičoval na chodbě bojové pokřiky a přísný vojenský pochod v lyžařských botách. Následně se ze schodiště na druhé straně začal ozývat strašný hluk, jak se naši spolubydlící snažili do patra přestěhovat zbraně hromadného ničení. Snad jsem měl – v zájmu rychlého vyřešení situace – přiložit ruku k dílu, ale měl jsem zrovna záchvat migrény. (Jestli jste někdy měli migrénu, pak víte, že jediné, co je během ní člověk schopen dělat, je vymýšlet, jak z vlastní lebky vypudit pulzující mozek do kádě s formaldehydem.) Zkrátka jsem v tu chvíli neměl pomyšlení tahat cokoli kamkoli a seznamovat se se zástupci místního podsvětí. Kdoví, jestli bych od nich nedostal nabídku, která se neodmítá: ráno bych pak namísto poznávání Českého středohoří musel poznávat místní herna bary a jejich majitelům za pravidelný poplatek nabízet ochranu před nečekanými přírodními pohromami, jakými jsou např. požár nebo kulka v hlavě.

Když stěhování na schodišti ubytovny skončilo, začal se generál v lyžařských botách devadesát minut sprchovat. Hygienu zakončil dlouhou sekvencí strašlivých, nechutných dávivých zvuků; patrně mu v krku zaskočila jaderná hlavice. Ruch v ubytovně utichl až asi ve čtyři hodiny ráno, kdy se po čtyřproudové silnici hned vedle ubytovny začaly do města hrnout kamiony, traktory a těžké stavební stroje.

A v tuhle chvíli, kdy jsem bytostně zatoužil po klidu, jsem si vzpomněl na svůj největší zážitek z letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti, kde jsem se setkal s člověkem, který seděl.

Ono zrovna sedět na filmovém festivalu není nic moc zvláštního. Filmovka je vlastně jedna obrovská párty sedících introvertů. Přes den se tu sedí v temných a dusných kinosálech a kouká na bizarní filmy, přes noc pak na trávníku kolem párty stanu a konverzuje se na témata typu „narativní struktura filmů české nové vlny“, „společné znaky von Trierova Dogmatu 95 a amerického mumblecoru“ a „koukej na ty kozy, tu bych teda klátil“.

Takže sedět na filmovce je docela normální. Člověk, o kterém mluvím, ale usedl na lavičku před párty stanem někdy po setmění a ztuhnul ve vzpřímené poloze, s očima za tmavými brýlemi upřenýma před sebe. Kolem něj mezitím běžel normální noční festivalový život, lidé přisedali na jeho lavičku a zase od něj odcházeli, bavili se, smáli se a popíjeli a jeho jako by se nic z toho netýkalo. Občas jsem se na něj zadíval, ale stejně ztuhlý vydržel na lavičce až do rána, kdy jsem se rozhodl, že je už čas jít spát. Den nato, poté, co jsem se probudil, jsem vyrazil na další festivalovou projekci. Beton už byl tou dobou rozpálený poledním žárem a já cestou do kina míjel lavičku před párty stanem. Ten muž tu stále ještě seděl. I po čtrnácti hodinách na lavičce byl pořád stejně vzpřímený a nehybný jako celou předchozí noc. Dostal jsem strach o jeho zdraví; pokusil jsem se ho proto oslovit a zeptat se, zda mu něco neschází. Nereagoval ani na slova, ani na dotek. Nehýbal se. Jen se prázdnýma očima přes své sluneční brýle zarputile díval do žhavého červencového slunce. Bál jsem se, že je to třeba schizofrenik, co upadl do nějakého druhu kómatu, do kataleptického soporu nebo něčeho takového, a tak jsem zavolal sanitku a policii.

Jenže ani doktoři, ani policisté s tímhle chlapíkem nic nesvedli. Teprve když mu sundali brýle a snažili se ho násilím odtáhnout do sanitky, podíval se na ně a polohlasem a docela klidně řekl: „Já medituju.“ A pak se zase zavřel do sebe, zmlkl a bez hnutí seděl. V tu chvíli se na scéně objevila jeho přítelkyně, řekla, že tohle je u něj normální a že už se o něj postará. Policisté z nedostatku jiné zábavy legitimovali všechny přítomné, doktoři shlíželi na chlapíka s pohrdáním jako na úplného pitomce a já se styděl za to, že jsem zavolal policii a záchranku na meditujícího jogína. Tušil jsem, že se přes své tmavé brýle nejspíš nedívá do slunce, ale někam mnohem dál a mnohem hlouběji. Člověk totiž musí být opravdový jogín, aby dokázal klidně a bez pohybu sedět nekonečné hodiny uprostřed hlučícího davu, v žáru slunce a nechával si přitom ujít všechny ty parádní filipínské béčkové akční filmy z osmdesátých let, co tou dobou běží v zatuchlých festivalových kinosálech. Chlapík to na lavičce vydržel až skoro do setmění – a pak už jsem ho nezahlédl.

Často na něj myslím a i když na to nemám vůli, odvahu ani povahu, občas si přeju být jako on – klidný a vyrovnaný i ve chvílích, kdy kolem mě místní galerka stěhuje kulomety, kdy moje děti sbírají holýma rukama psí hovna nebo když v televizi mluví Zeman. Díky jogínovi z filmovky mám důkaz o tom, že klid a ticho člověk musí hledat nikoli ve vnějším světě, ale jedině ve svém nitru. A taky o tom, že když ho konečně nalezne, vždycky se objeví nějaký idiot, co na něj zavolá doktory a policii.

Jan Flaška
autor je starý a neklidný

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu