Lidi jsou jak zvířata (a naopak)

Celé čtyři roky válčily v Tanzanii kmeny Kasakela a Kahama o bezcenný kus pole. Kasakelové nakonec své nepřátele ubili kameny, z jejich mrtvol stáhli kůži a pili jejich krev. Byla to užitečná válka – vedly ji totiž dva šimpanzí kmeny a my díky ní víme, že zvířata mohou být stejně chytrá a šikovná jako my lidé.

Chování lidí a zvířat se mnohdy podobá i v jiných, obyčejnějších situacích. Tím nemyslím zrovna to, že třeba samičky pstruhů dokáží předstírat orgasmus. Zaujal mě spíš případ, kdy v roce 2005 dvojice vědců, ekonom a psycholog, naučili opice z čeledi malpovitých používat peníze. Nedlouho poté, co malé roztomilé opičky pochopily prazáklady tržní ekonomiky, vynalezly prostituci. Experiment musel být zastaven, neboť hrozilo nebezpečí, že opičky vynaleznou taky veřejné zakázky, parlament a volby do krajských zastupitelstev.

Při srovnávání lidí a zvířat ovšem nemusíme chodit až za primáty. Vezměme si třeba takové běžné domácí mazlíčky, jako jsou psi a kočky. Podobáme se jim mimo jiné v tom, že rádi usínáme na určitých místech: kočky nejraději uléhají někde na slunci, psi se schoulí ve stínu a lidé před televizí.

Nejlepší přátelé člověka nám také mohou dát zajímavou lekci o vnímání svobody. Začíná to malým štěňátkem, co vleze všude: do šatníku, do postele, do vany, na pračku, za pračku, pod pračku a do pračky; je prostě zvědavé. Na procházkách bojuje s tou divnou věcí, co mu uvazují kolem krku a na jejímž druhém konci je páníčkova ruka. Vodítko je pro něj věc, kterou je nutné překousat, protože mu brání v rozletu.

S tím, jak pejsek roste, dozvídá se od páníčka, co si ještě může dovolit a co už ne. Při procházkách sice pořád bojuje s vodítkem, ale teď už spíš pro zábavu; ví, že k venčení tahle otravná věc patří – tak proč ji aspoň neožužlat. Pořád stejné procházky po pořád stejné trase sice nejsou ta divočina, kterou by rád zažíval (tedy žádné svobodné prohánění veverek, sousedek a fenek), přesto však patří venčení k nejsvobodnějším chvilkám jeho psího života. Den co den se na ně nedočkavě těší. Časem se dokonce naučí nosit pánovi své vodítko, aby se jím nechal přivázat. To vodítko se pro něj nakonec stane symbolem svobody.

Tuhle jsem přemýšlel, jestli na tom my lidé nejsme s vnímáním svobody podobně jako ti psi. K ničemu jsem nedospěl, zato se mi u toho podařilo usnout před televizí.

A ještě něco: abych předešel nějakým nechutným fámám, chtěl bych zdůraznit, že to o těch pstruzích jsem jen četl. Kdyby to ale někdo z vás chtěl ověřovat experimentálně, tak mi určitě dejte vědět.

Jan Flaška
autor není biolog, natož rybář