Lesní moudrost na houby

Je to zvláštní, jak některá slova fungují sama o sobě. Nepotřebují podmět ani předmět. Třeba takové “rostou”. Pokud jste Češi, je vám jasné, co roste a kde to roste. A jako každý správný Čech popadnete bez ohledu na počasí košík, kudlu a repelent a vrhnete se do lesa.

Les je plný darů: na člověka tu čekají houby, borůvky, maliny, komáři, ostružiny, klíšťata a brusinky. Pokud máte to štěstí a přebýváte na venkově, víte, že nejlepší je vyrazit do lesa hned po rozednění, než se v lese vyrojí komáři a z okolních chalup vylezou lufťáci, co jsou zvyklí vyspávat až do desíti. Člověk ale nechodí do lesa, aby tam našel jiné lidi. Hledá v něm ztišení, odpočinek, ztracený klid, vnitřní mír, propojení sama sebe s přírodou a houby.

Les je prastarý chrám a zaslouží si naši úctu a respekt. V lese se chováme tiše a neřveme v něm jako na lesy. Málokdo si to uvědomuje, ale když jdeme do lesa, jdeme vlastně na návštěvu domů k lesní zvěři a jako na návštěvě bychom se tu také měli chovat. Tetičce neudělá radost, když jí odhodíme umaštěný igelit od tlačenky na čerstvě vyčištěný peršan, a taková srna v lese z něj taky nebude nadšená. Na koberci u tchána a tchyně bychom si oheň nerozdělali a nebudeme ho tedy rozdělávat ani v lese, kde bydlí kňour s bachyní. Chceme-li si na návštěvě zakouřit, musíme k tomu mít svolení pána domu. Stejně tak, máme-li chuť zapálit si v lese svou lulku či doutník, musíme si k tomu nejprve vyžádat osobní souhlas medvěda či jelena.

Původně jsem pro vás měl připravenou ještě hromadu podobných chytrých rad, ale četl jsem, že rostou - a já potřebuju vyrazit, než se v lese udělá horko a vyrojí se lufťáci.