Králík na brusinkách

Z králíka na brusinkách se zvedala lahodná vůně a panu Kryštofovi se najednou zdvihl žaludek tak, že se málem pozvracel.

Před půlhodinou se vrátil z pohřbu své ženy. Zemřela před šesti dny. V sobotu po obědě si vzala prášky na srdce a šla si sednout na pohovku. Vzala do ruky tužku a časopis, aby si vyluštila křížovku („Život je jen takový, jak...“ – zbytek citátu najdete v tajence, tvrdil časopis). Chvíli tiše vpisovala slova do prázdných políček, pak si najednou povzdechla, natáhla se, usnula a asi deset minut oddychovala. Už se neprobudila. Takovou hezkou, klidnou smrt měla, až se člověku nechtělo věřit, že už opravdu nežije. Doktor, kterého pan Kryštof o půl hodiny později zavolal, konstatoval selhání srdce.

Ten necelý týden, který žil pan Kryštof bez své ženy, mu připadal jako podivný sen. Začalo to hned příjezdem pohřební služby. Poté, co odnesli tělo, mu jeden ze zřízenců předložil formulář, který, nebýt dekorativních černých rámečků podél stran, vypadal docela jako daňové přiznání. Pan Kryštof si nebyl úplně jistý, která políčka a proč zaškrtává a co vlastně podepisuje a vůbec se cítil jako postava nějakého absurdního dramatu, která vyřizuje objednávku písku na příští čtvrtletí.

V pondělí mu jakási paní z pohřební služby volala, že pohřeb se koná v pátek od 11:45.

Z následujících dní si pan Kryštof moc nepamatoval. Rozum mu sice říkal, že něco není úplně v pořádku, ale city ho neustále přesvědčovaly o tom, že se jeho žena zase vrátí, že není možné, aby se tak náhle, najednou a provždy zlomila letitá rutina jejich společného života. Vždyť byla tolikrát v lázních a on zůstával doma coby slaměný vdovec. Jakýsi vnitřní hlas mu neustále našeptával, že by jí snad měl zavolat, jestli třeba něco nepotřebuje… Její smrt se mu připomněla ve středu, když byl v pohřební službě zařizovat proslov, věnce, hudbu ze záznamu a pár dalších věcí. Ani ve chvíli, kdy vyplňoval další z formulářů, si však manželčino jméno neuměl ztotožnit s nehybným tělem, které ve středu vynesli z jeho bytu.

Pohřeb se konal ve velkém betonovém krematoriu s moderní spalovnou a vysokým čtverhranným komínem. V půl dvanácté do něj pan Kryštof vstoupil hlavním vchodem.

V předsálí ho uvítala silně nalíčená a navoněná paní. Podala panu Kryštofovi ruku a s profesionální grimasou smutku mu vyjádřila neupřímnou soustrast a ukázala mu vchod do smuteční síně.

V jejím doprovodu vstoupil pan Kryštof dovnitř a rozhlédl se. Sál měl vskutku nadpozemské, nelidské rozměry. Spíš než pietní síň připomínal montážní halu nebo bizarní koncertní sál. Bylo tu dobrých patnáct řad sedadel, jen místo dirigentova pultíku se tu před diváky jako hlavní atrakce vzpínal do výšky mohutný mramorový sokl s rakví. Přední a zadní stěnu místnosti tvořily dlouhé stuhy vysokých tmavých oken v hliníkových rámech, táhnoucí se od vykládané podlahy až k prolamovanému stropu. Strany místnosti zakrývaly gigantické reliéfy s ne příliš jasnými, zřejmě pietními motivy, které v šeru síně působily poněkud morbidním dojmem. Sálem táhl studený průvan a kolébal skleněnými koulemi lustrů, rozvěšenými nad rakví jako obří kyvadla. Před podstavcem už leželo několik smutečních věnců a kytic, které těžce voněly.

Na pohřeb paní Kryštofové nepřišlo mnoho lidí. Jejich černé postavy vyplnily jen necelou první řadu, zbylých čtrnáct řad zelo prázdnotou. Pan Kryštof pátral v jejich tvářích, ale znal jen málo z nich; museli to být její přátelé nebo bývalí spolupracovníci. Postavy se choulily do kabátů a kožichů, dýchaly si do dlaní a mlčely.

Pan Kryštof se posadil na židli na kraji řady a také mlčel. Dvojice žen, sedící vedle něj, si cosi šeptala. Pan Kryštof se snažil zachytit, o čem mluví. O jeho manželce nepadlo ani slovo; ženy zřejmě využily setkání po delší době k tomu, aby si sdělily nejnovější drby. Pan Kryštof je přestal poslouchat a rozhlížel se kolem sebe. Všiml si, že nade dveřmi do sálu je připevněný červený displej, podobný, jako je v autobusech nebo za výlohami obchodů. Na tomhle stálo:

11:45 Marie Krystofova

Lustry kolem rakve se náhle rozsvítily, z hloučku žen na kraji řady vykročila starší podsaditá dáma a zamířila k piedestalu. Každý její krok se rozléhal sálem s tisícinásobnou ozvěnou. Pan Kryštof si ji matně vybavoval jako jednu z členek z Klubu aktivního odpočinku, na jehož schůze jeho žena týden co týden docházela.

Dáma si odkašlala, pak poděkovala truchlícím za účast a paní Kryštofové věnovala několik nicneříkajících frází, které četla z pomačkaného listu papíru. Od pusy jí šla pára, mluvila tiše a nervózně, zakoktávala se a každou její chybu donekonečna opakovala mrazivá ozvěna síně. Na konci svého krátkého projevu se paní uklonila a zdálo se, že čeká na potlesk. Když se ho nedočkala, nerozhodným krokem se vrátila na své místo.

Pak lustry trochu pohasly, ale nepřestaly svítit; pravděpodobně měly navozovat jakousi smuteční náladu, ale moc se jim to nedařilo. Z reproduktorů se ozvala hudba a truchlící se zvedli ze židlí. Jak se světla v průvanu kývala, stíny v sále ožily a reliéfy po stranách se makabrózně rozpohybovaly. Z levé strany přicupitala k řadě sedících sekretářka, s neměnnou maskou profesionálního smutku mechanicky potřásala rukou jednotlivým lidem a tiše opakovala „Upřímnou soustrast“. Zvláštní povolání, napadlo pana Kryštofa.

Smuteční hudba byla panu Kryštofovi nějaká povědomá. Chvíli musel přemýšlet, než si vzpomněl. Znal ji z nějaké televizní reklamy… z reklamy na instantní polévku... Aha - Verdi. Nevěděl, jestli má plakat nebo se smát.

Rakev zvolna zajížděla do soklu, a teprve při pohledu na ni si pan Kryštof uvědomil, že těch pár dní, které zatím prožil bez své ženy, bude pokračovat. Že zůstal a už napořád zůstane SÁM. Že mu na jeho otázky už nebude nikdo odpovídat, že už ho nikdo nepodepře, až se bude obouvat, že mu nikdo nevypere, že nebude mít koho hladit ve vlasech, že nebude mít komu vyprávět, co zas udělal na zahrádce, že ho nikdo nebude hubovat, že se nezouvá už venku a nosí do domu bláto, že ho už navždycky bude čekat vakuum prázdného domu.

Zbytek pohřbu vnímal zamlženýma očima. Jeho teplé slzy ho v mrazivém průvanu pálily na tvářích, postupně vychládaly a nakonec se vsakovaly do límce kabátu.

Když se hudba odmlčela, lustry kolem piedestalu pohasly, sekretářka otevřela východ a gestem vybídla pozůstalé k odchodu. Tmavé postavy si nasadily čepice a klobouky a pomalu opouštěly sál. Pan Kryštof procesí ukončoval, a předtím, než vyšel ze dveří, zamířil rozpitým pohledem k červenému displeji nad nimi. Ještě poslední okamžik na něm svítilo jméno jeho ženy, pak displej pohasl a za vteřinu se na něm objevilo další jméno:

12:00 Jaromir Mertl

Před síní už postávali příslušní truchlící.

Pan Kryštof nemohl vědět, že až se za ním dveře zavřou, rakev z podstavce vyjede zase nahoru, aby byla připravená na další představení. Jeho manželka byla v době pohřbu už dva dny zpopelněná. Rozptyl se měl konat za týden, ale už teď byl pan Kryštof rozhodnutý, že na něj nepůjde. Ve chvíli, kdy zaškrtával ve formuláři u položky „Rozptyl“ políčko „Ano“, neuvědomoval si dost dobře, co všechno to vlastně znamená.

Když přišel domů, sundal si kabát a posadil se na židli ke stolu. Rozhlédl se kolem sebe. Všechno mu připomínalo jeho ženu: rozpletený svetr položený na nedoluštěné křížovce, dámské hodinky s ošoupaným řemínkem, na noční stolek odložená romantická knížka, otočená hřbetem vzhůru, její postel, kterou z piety ještě neustlal. Cítil podivný tlak v žaludku, protože věděl, že všechny tyhle obyčejné věci náhle ztratily smysl. Že jsou zbytečné, protože byly součástí jeho ženy. Tlak v žaludku se zhoršoval, protože si uvědomil, že i on byl vlastně součástí své ženy.

Pan Kryštof přemýšlel nad dnešním pohřbem. Na pohřby nechodil – ze zásady, neměl je rád –tenhle byl vlastně první, nepočítá-li ty dva, na kterých byl ještě jako kluk. Snad proto měl slovo pohřeb odjakživa spojené s obrázkem vesnického procesí ke kostelu, s dechovou kapelou, proslovem faráře, spouštěním rakve do čerstvě vykopané jámy, která ještě voní hlínou. Pohřbít nebožku a pak jít do hospody, napít se na žal, zavzpomínat. Za rok by se říkalo: „Ta měla pěknou smrt, a krásnej pohřeb…“

Ne, jeho žena si nezasloužila mít takovýhle pohřeb. Byla to ohavnost, výsměch lidské důstojnosti. V panu Kryštofovi kypěla žluč. Napíše těm v krematoriu, co si o nich myslí. Vážení, napíše jim, o tom, jací jsme my sami, vypovídá i způsob, jakým pohřbíváme své mrtvé! Mísil se v něm smutek, bolest a hořkost, zlost a vztek. Bylo mu čím dál tím hůř, jeho žaludek se mu houpal na vodě a pan Kryštof si uvědomil, že kromě všeho má už vlastně docela hlad.

Vždyť od rána nejedl. Měl by se naobědvat.

Otevřel mrazák a našel v něm zelený rendlík, překrytý igelitem s gumičkou. Podíval se do něj – byl v něm zbytek králíka na brusinkách. Zavřel mrazák, sundal igelit z kastrůlku, který postavil na sporák a zapálil plyn. Když byl králík ohřátý, sundal kastrůlek z plotny a položil ho na stůl. Vzal si příbor a posadil se.

Seděl a díval se na obsah kastrůlku. Toho králíka měli se ženou k obědu v ten den, co umřela.

Vybavoval si, jak jeho žena stahovala králíka, jak ho vkládala do trouby, jak si s ním její ruce hrály… Jak spolu seděli u stolu a jedli ho. Spolu… Jak jí poděkoval a řekl, bylo to výborný, a jak se ona usmála… Jak potom zbytek dala do rendlíku a řekla mu, ať si králíka ohřeje, až bude mít chuť… Pak dala rendlík do mrazáku a šla luštit tu křížovku...

Jídlo krásně vonělo, ale pan Kryštof na něj neměl vůbec chuť. Celý pokoj byl té vůně plný; nebyla to jen vůně jídla, byla to vůně strnišť, po kterých se na podzim procházeli, vůně společných horkých letních nocí před léty, která se už nikdy nemohla vrátit, vůně čerstvě vymalovaných zdí jejich prvního maličkého bytu, vůně deštníku, který držel nad její hlavou, vůně benzínu jejich prvního auta, vůně šampónu, který používala, vůně jejích dlaní, které ho hladívaly, vůně vlny, ze které pletla, vůně jejích knížek a postele a mýdla a propisovačky a časopisu s křížovkou... Najednou se mu zdvihl žaludek tak, že se málem pozvracel. Na chvíli zavřel oči, a když je otevřel, měl je plné slz.

Čím déle se na jídlo díval, tím neodbytnější měl pocit, že vlastně jí svou ženu. Tak, jako byl součástí jeho ženy rozpletený svetr položený na nedoluštěné křížovce, dámské hodinky s ošoupaným řemínkem, romantická knížka na nočním stolku, tak, jako byla součástí jeho ženy neustlaná postel, vytvarovaná ještě jejím tělem, tak byl její součástí i tenhle králík na brusinkách.

To jídlo před ním říkalo o jeho ženě víc než prázdná slova, rozléhající se s ledovým echem síní krematoria, víc než hudba z reklamy na polévku, víc než pugéty vadnoucích kytek.

Pan Kryštof vstal a opatrně zabalil kastrůlek do utěrky. Vzal ze skříně lopatku, obul se, oblékl si kabát a vyšel z domu.

V zahradě za domem, ve stínu stromu, vykopal do mrazem ztuhlé země díru, opatrně do ní kastrůlek s ještě teplým králíkem položil a něžně ho zasypal hlínou. Květiny teď v zimě nerostly a tak navrch položil jen několik větviček.

Když se vrátil, umyl si ruce, ustlal postel své ženy a přehodil přes ni háčkovaný přehoz. Zavřel knížku na nočním stolku a uklidil nedopletený svetr do skříně.

Za několik týdnů se ve vysavači přestaly objevovat vlasy paní Kryštofové a její otisky pan Kryštof také postupně setřel z nábytku i z věcí, jen tajenku křížovky už nikdo nikdy nedoplnil.

(5. 4. 2000, září 2011)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu