Je to všechno jedna verbež

Jen co si Češi s velikou pompou zvolí nějaké politiky do vlády a parlamentu, můžou se přetrhnout, aby je odtamtud se stejnou pompou dostali. Přemýšlel jsem, proč tomu tak je, a dospěl přitom k závěru, že Češi jsou výjimečný národ. Ani tak moc netouží po tom, aby jim někdo vládl; prostě potřebují mít na koho nadávat. Vedle dýchání, pití, jídla a spánku jde o jejich základní životní potřebu; kdyby nemohli nadávat, vyhynuli by. (Ostatně každý národ má něco podobného – třeba klíčovými důvody existence Španělů jsou siesta a mañana, američtí lidé vyžadují patriotické filmy o tom, jak američtí lidé zase jednou spasili vesmír a třeba ruské občany udržuje naživu vodka.)

Nadávání coby společenská potřeba má dva základní předpoklady: mít na co nadávat a mít s kým nadávat. Ideální pro kolektivní pohodu je tedy nadávat masově na nějaké společné téma. K přijatelným tmelícím tématům patří: počasí, politici, mládež, důchodci, manžel/ka, drahota, Evropská unie a zdravíčko. Naopak neuspějete s tématy jako je např. matiční vačka, granulovaný kaprolaktam, komplextranzitivní slovesa a korečkové rypadlo. Kdysi bylo nejbezpečnější nadávat na počasí, ovšem v době globálního oteplování, ekologů, Václava Klause a kůrovce jde o vstup na horkou půdu; bezpečnější se mi proto jeví nadávat na politiky, protože na tom, že je to stejně všechno jedna verbež, se snad shodneme všichni. Chcete-li se předsvědčit, kupte si noviny, je to ohromně výhodné: stojí jen 15 korun a naštvete se u nich nejmíň za dvě stovky.

Podle počtu účastníků lze nadávání rozdělit na několik podúrovní. Tou nejnižší je takové to domácké běsnění, kdy našim výlevům na adresu politiků naslouchá jen náš křeček, což inteligentního člověka nemůže uspokojit. O něco výš je hromadné nadávání v restauračních zařízeních, po němž namol ožralí lidé vyrážejí tančit do ulic s pocitem vlastní nadřazenosti nad Kalouskem, důchodci a počasím. Nejvyšším stadiem nadávání jsou pak podpisové akce a petice, které slouží k tomu, aby si do nich politici mohli zabalit svačinu. Můžete namítnout, že ještě výš se nachází skutečný, aktivní protest, který by tomu jalovému plácání dal nějaký obsah. Nezapomínejte ale, že kdyby Češi v protestech uspěli, neměli by pak na co nadávat, což by ohrozilo jejich národní identitu v samých základech.

Naše nadávání bychom si tedy měli hýčkat jako národní poklad společně se syrečky, utopenci a Jízdou králů. Měli bychom ho nechat zapsat na seznam nehmotného kulturního dědictví. Pokud možno co nejdřív, dřív než nám ho ta zatracená euroverbež z Bruselu zakáže.

Jan Flaška
autor by je všechny nechal pověsit na kandelábry