Jak postavit dětem domeček

Vlastně už nevím, co stálo za mým nápadem postavit na dvoře dětem domeček. Rád tvrdím, že to je ozvěna mé vlastní dětské touhy takový domeček mít. Spíš to ale byla ozvěna mé vlastní současné touhy děti občas zamknout na zahradě do kotce a nechat je tam přes noc.

Každopádně, domeček stojí a já při jeho stavbě získal zkušenosti, které, jak věřím, pomohou i vám, kdybyste se nedejbože rozhodli postavit něco takového i svým dětem.

1. Plánujte předem

Dobře rozvržená práce je polovičním úspěchem. – Počítejte s tím, že na vymyšlení stavby a přípravné práce budete potřebovat zhruba dva až tři dny, na stavbu samotnou něco mezi dvěma a čtyřmi týdny a na rekonvalescenci čtyři až pět měsíců.

2. Maximálně využijte materiál, který máte po ruce

Používat to, co už máte, vás vyjde levněji a inspiruje vás to k netradičním řešením. – To jsem si alespoň myslel já. Na našem dvoře se ještě po dědovi kymácela rezavá konstrukce jakési zahradní pergoly, z níž postupně uhnívala prkna. Zdálo se mi, že přímo volá po tom, aby posloužila jako kostra dětského domečku. Záhy po započetí stavby se ukázalo, že jsem mohl udělat celou řadu chytřejších životních rozhodnutí, než naslouchat volání staré shnilé pergoly, například vypít na ex lahev griotky nebo volit komunisty. Ještě o něco horší bylo rozhodnutí postavit domek z toho, co jsem zdědil po předcích, tedy z prožraných trámů, vytrhaných podlah a z palubek příliš krátkých na to, aby z nich šlo něco rozumného vyrobit.

Celé to nakonec fungovalo víc jako metafora než jako materiál: když se rozhodnete stavět z toho, co vám zanechaly předchozí generace, a nevložíte do toho svůj vlastní vklad, nemáte šanci vystavět životní dílo s pevnými základy. Stlučete akorát tak boudu, se kterou vám rumpluje vítr a z níž čouhají rezavé hřebíky.

3. Nechte děti, ať vám pomáhají

Děti nejen rády pozorují dospělé při práci, ale často si samy chtějí vyzkoušet nejrůznější manuální činnosti, což je skvělé pro rozvoj jejich motorických dovedností. – Připravte se na to, že sotva popadnete do ruky rozbrušovačku, přiběhne k vám dítě s nabídkou, která se neodmítá: totiž že vám chce pomáhat. Odmítnout dětskou pomoc znamená zahrávat si s budoucí ochotou dítěte pracovat.

V lepším případě se dětská pomoc omezí na to, že si dítě nakrade vaše nářadí, zastrká si ho do tepláků, roznáší ho po dvoře a tváří se důležitě. V horším případě si dítě taky nakrade vaše nářadí, ovšem začne ho používat. Ještě se dá vydržet, že dítě musíte chválit, kdykoli vám něco vylije, upustí nebo zničí. Taková zadřená vrtačka a ředidlo v záhonu představují snesitelnou daň za dětskou ochotu pomáhat svému rodiči. Větší problém je, že v přítomnosti dětí nemůžete nadávat tak, jak je potřeba. Výkřiky typu „Kur-zí-va!“ a „Do-pr-áce!“ nepřinášejí stejnou úlevu jako slova, co v čítankách chybí.

4. Podporujte děti v zájmu o svou práci

Děti se při stavbě mohou naučit pracovat v týmu a osvojit si řadu důležitých dovedností, které využijí i ve svém budoucím povolání. – Moje děti se například naučily nebýt k zastižení, kdykoli jsem potřeboval něco přidržet nebo přinést, což je dovednost, kterou pak člověk využívá po zbytek života. To ovšem neznamená, že by děti o stavbu nejevily zájem. Naopak, už na začátku chtěly vědět:

• jestli jim to tam udělám pohodlné,

• jestli jim to tam udělám hezké,

• jestli se tam budou moct přede mnou zamknout.

Soudě podle toho, jakým způsobem dále přispívaly ke společnému dílu (tj. výhradně požadavky typu „Chci, abys mi tam dal záclonky / zrcadlo / polici na ptačí hnízda / střelnici!“), se očividně připravují na pozice vedoucích pracovníků či diktátorů.

5. Budete-li se na práci podílet všichni, vybudujete víc než domeček

Spolupráce na stejném cíli vám dokáže, že důležitější než cíl je cesta k němu. – Já se na té cestě například naučil, že budování celé té vachrlaté stavbičky je vlastně přiléhavou metaforou rodičovství:

Když má člověk děti, snaží se pro ně vystavět domeček, ve kterém se budou cítit dobře a pohodlně, přestože mu to občas nejde a navíc hodně staví z věcí, co podědil po předcích. Svým dětem naslouchá a pomáhá jim vybavit jejich malé obydlí tak, jak si samy přejí, ačkoli má pocit, že si přejí úplné blbosti. Skousne i to, že mu potomci při stavbě neustále překážejí a kazí jeho dokonalé plány. Navzdory tomu, že stavbu pro děti sám vybudoval, dovolí jim, aby se v ní zamkly, a bez jejich pozvání neleze dovnitř. Trpělivě čeká za dveřmi a věří, že ho děti občas pozvou, aby nahlédl dovnitř. A ví, že uvnitř najde – kromě jiného – zašantročené i své vlastní nářadí.