Imaginární mravenci: důvod, proč nespasím svět

Když jsem zjistil, že se tuhle neděli koná Mezinárodní den dětí, došly mi hned dvě věci: že mám doma nějaké děti a že jsem se kdysi svěřil kamarádce, že mi výchova dětí přijde někdy fakt extrémně otravná. Vysvětlil jsem jí proč.

Například moje původní představa, že dítěti bude ke spokojenému životu stačit teplo, světlo a tři jídla denně, vzala velmi brzo za své. Tři jídla dítěti vydrží asi tak do osmé hodiny ranní. Realitou je šestnáct jídel denně ve formě koláčků, houstiček, polívčiček, tyčinek, sušenek, bonbónů, kuliček, lipánků, piškotů, křupínek a jiných dobrůtek, které slouží hyperaktivnímu dítěti, vydávajícímu po celý den obrovitánské spousty kinetické energie, coby důležitý zdroj nepřetržitě ublemcaného obličeje. Také s představou, že na rozdíl od jiných dětí bude právě to naše dodržovat zdravé stravovací návyky, jsme se záhy rozloučili; například dušenou kapustu je ochotno sníst pouze vloženou mezi dvě lízátka.

Snažili jsme se dítě uchránit i hrůz televizní obrazovky a omezit její sledování na neškodné večerníčky. Každý den hned po večerníčku ovšem Česká televize vysílá programy, které jsou pro tříleté dítě extrémně přitažlivé: například horrory Alfreda Hitchcocka nebo pořady o pohlavním životě zvířátek. Zvuky, které dítě vydává při tom, když ho odtrháváme od rozmnožujícího se leguána, musí k našemu domu vábit všechny sociální pracovnice z okruhu deseti kilometrů.

Čáru přes rozpočet mi potomek udělal i v oblasti dětských aktivit. Očekával jsem, že navrhnu-li dítěti zajímavou činnost, rozvíjející jeho inteligenci, fantazii a senzomotorické schopnosti, dobrovolně se do ní pohrouží a nechá mě pokojně vyvražďovat hordy radioaktivních mutantů. Naneštěstí pro lidskou civilizaci, kterou se snažím zachránit, mě dítě táhne pryč od rozehrané videohry a já namísto záchrany světa musím čtrnáct hodin denně předstírat, že jsem mravenec, který se kamarádí s hodným tygrem a poté, co spolu snědli pískový koláč, vyzdobený porcelánovým slonem, jdou navštívit imaginárního pejska, s nímž se dlouhé hodiny dívají na imaginární televizi, načež bloudí v imaginárním lese tak dlouho, dokud se někde v blízkosti neobjeví čokoláda. Nemluvě o tom, že jsem byl nucen hladit rozškubaný toaletní papír, který dítě ze všech sil přemlouvalo, aby se z něj vylíhli motýli.

Kamarádka pozorně vyslechla mou litanii a pak řekla: „Tak si pořiď další dítě!“ Podle její šílené teorie si dvě děti vyhrají spolu a já si budu moct střílet mutanty do zemdlení. Moc se mi to nezdálo, ale i tak jsem si další dítě pořídil. Pro jistotu. A možná i proto, že role imaginárního mravence rozvíjí mou inteligenci, fantazii a senzomotorické schopnosti o hodně víc než hordy radioaktivních mutantů.

Jan Flaška
autor nemá čas spasit lidstvo

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu