Hodiny

17:03:42

Byl krásný teplý podvečer. Do tiché panelákové garsonky pronikalo skrz velká špinavá okna jaro ve všech svých podobách: jako něžné světlo slunce těsně nad obzorem, jako tiché melodie milostných písní ptáků v keřích, jako drnčivé odrazy míče od stěny a křik dětí, které si s ním hrály na betonových cestičkách mezi domy, jako vůně deště a teplé hlíny.

Odér jara se v místnosti mísil s vůní nábytku, pomalu vadnoucích květin a bochníku chleba, který byl rozkrojený v kuchyni na stole.

V levém zadním rohu pokoje stál noční stolek a na něm černé digitální hodiny a otevřená kniha. Ke stolku byla přistavena postel a na ní ležel mrtvý stařec.

17:04:12

22:46:50/ ještě 12:19:44

Venku už byla tma, hosté odešli. 

Starý pán seděl na pelesti, v ruce držel digitální hodiny a zevrubně si je prohlížel.

22:47:00/ ještě 12:19:34

16:00:01/ ještě 19:06:33

Měl dneska narozeniny. Ve chvíli, kdy se ručička na starých nástěnných hodinách ponořila do první minuty po čtvrté hodině odpolední, rozlehl se bytem nepříjemný zvuk zvonku. Gratulanti přišli.

Muž se zvedl ze židle a tak rychle, jak jen mu to artróza dovolila, se dobelhal ke dveřím. Otevřel a oči se mu rozzářily překvapením. Byl překvapený vždycky, když ho někdo přišel navštívit, dokonce i když to čekal. Návštěvníci ho proto v duchu pokaždé podezřívali, že překvapení je hraje.

Gratulovat přišli tři lidé - jeho syn, menší, brýlatý, asi padesátiletý podsaditý muž, synova manželka, vyšší než její muž - odbarvená blondýna kyprých tvarů a hlučného smíchu a jejich syn, asi patnáctiletý kluk, pro dnešek očividně proti své vůli nacpaný do slušného oblečení a pečlivě matčinou rukou učesaný na pěšinku.

„Všechno nejlepší!“ natáhl ke starci ruku jeho syn.

„Až uvnitř, pojďte dál,“ usmál se muž.

Rodina vešla dovnitř, sundala si kabáty a pověsila je na věšák.

„Takže všechno nejlepší k osmdesátinám,“ zopakoval starcův syn znovu a políbil ho - na tvář.

„Všechno nejlepší,“ dala mu pusu žena.

„Hlavně hodně zdraví,“ připojil se vnuk. „A ještě jednou tolik,“ dodal, ale jeho omšelý vtip zamrazil všechny v zádech, vsákl se do stěn a zůstal tam přes celou oslavu jako plíseň, od které nelze odvrátit zrak.

Rodina předala dědovi malou krabičku, pečlivě zabalenou pestrým papírem a převázanou červenou stužkou.

„Neměli jste si dělat škodu,“ řekl stařec. Věděl, že jim tím zalichotí.

„Ale jdi, dědo,“ odvětil syn. Byla to druhá polovina rituálu, který byl součástí každé příležitosti, při které jeho otec něco dostal. Vždycky ho to dokázalo pořádně naštvat.

„Tak se posaďte, mládeži, přinesu dort,“ řekl stařec.

„Já ho přinesu, ty seď,“ řekla žena a postavila se mu do cesty.

Děda ji odstrčil, žena uhnula a sedla si zpátky.

V místnosti bylo ticho; zatímco starý pán krájel dort, rodina mlčela téměř pietně.

„Zapomněli jsme na svíčky!“ vzpomněl si vnuk.

„Čert je vem,“ mávnul rukou stařec. „Kde bych sebral osmdesát svíček?“

„Tak už to rozbal,“ řekl jeho syn poté, co starý pán rozdal talířky s porcemi dortu. Jeho žena se zvedla, vyndala ze skříňky čtyři sklenice a láhev vína, která stála vedle nich.

„Dáš si taky víno?“ zeptala se svého syna. Ten přikývl.

„Myslel jsem, že víno nepiješ,“ zavrtěl hlavou stařec.

„Ale dědo, vždyť už je velkej,“ řekla žena dotčeně. Děda znovu zavrtěl hlavou a díval se, jak se vnukova sklenice plní tmavě červenou tekutinou. 

„Seďte,“ řekl stařec, když už se všichni zvedali k přípitku.

„Na tvoje,“ řekl syn. Jeho rodina to po něm opakovala: „Na tvoje.“

„Na vaše,“ řekl děda.

Pokojem se rozeznělo cinkání.

Připili si.

Stařec vzal do ruky balíček a začal ho rozbalovat - pomalu, aby vytvořil napětí. Tři páry očí nedočkavě sledovaly jeho třesoucí se prsty.

Pod barevnou slupkou se skrývala decentní krabička. Stařec ji opatrně otevřel a vytáhnul na světlo stolní digitální hodiny. Ještě než se stačil nadechnout, aby poděkoval, začal mu syn vysvětlovat:

„Víš, když jsi měl jen tyhle hodiny,“ ukázal na pendlovky na stěně, které teď ukazovaly čtvrt na pět, „mysleli jsme, že by se ti mohly nějaký lepší hodit.“

„Děkuju mockrát, neměli jste si dělat takovou škodu,“ zopakoval stařec, ale nemyslel to upřímně. Měl rád tikot starých pendlovek, které se za týden zpožďovaly o půl hodiny, a tak dávaly člověku naději, že má pořád dost času. Ta nepřesnost mu nevadila, počítal s ní, a vlastně málokdy potřeboval vědět, kolik je přesně hodin. Dokázal čas odhadnout, a prášky bral vždycky ráno, po obědě a před spaním.

Otáčel digitální hodiny v rukou, jejich ostré hrany ho tlačily do dlaní. Měly moderní design, velký šedý displej s dobře viditelnými číslicemi, a protože byly celé černé, nějak mu připomínaly rakev.

„Ony to nejsou normální hodiny,“ pokračoval starcův syn jako prodavač v obchodě s elektronikou, „jsou řízený rádiem na dálku.“

Starce to nezajímalo. Hodiny se mu nelíbily.

„Každou minutu vyšle vysílač impuls a hodiny se samy nastaví, a tak se nezpožďujou ani nezrychlujou. Podej mi je, prosím tě,“ natáhl ruku ke svému otci.

„Podívej, ani je nemusíš seřizovat.“ Vyndal z hodin baterky a pak je zase vrátil. Hodiny pískly jako myš, která dostala elektrický šok, na displeji se objevila blikající dvojtečka.

„Teď to sleduj,“ řekl a natočil hodiny displejem ke starcově očím. Asi za dvacet vteřin na hodinách naskočil čas - sám od sebe, aniž by kdokoli cokoli zmáčkl: 16:32:00.

Starcův syn doufal, že jeho otec bude přinejmenším překvapen, ale zklamal se.

„Mám radši natahovací hodiny. Nepotřebujou baterky.“

„Tady v tom jsou alkalický, ty ti vydrží až do sm-,“ zarazil se, „no, nejmíň pět let.“

Toho škobrtnutí si nešlo nevšimnout. Ze zdí se vynořil přízrak „A ještě jednou tolik“ a nechtěl zpátky.

V místnosti bylo podivné ticho.

Synova žena si odkašlala a řekla: „A jak ti je? Zlobí tě pořád ten žlučník?“

Starý pán bolestně přikývl. „Beru na to spoustu prášků, ale je to všechno na...,“ mávl rukou. „A u srdce mě vždycky nějak píchne...“

„Vždyť jseš teprve měsíc po operaci. To ještě bude chvíli trvat, než se ten žlučník zahojí.“

Syn přikývl: „Mě taky píchá u srdce. Ale nic to není, na to se neumírá,“ zasmál se.

Vnuk se začal nudit.

„Ani jste neslavili se sousedama?“ zeptala se žena.

„Ale slavili, dopoledne,“ řekl starý pán. „Přinesli mi chlebíčky, paní Heislerová mi dala takovou dečku na stolek, sama ji dělala, a od Milerový jsem dostal flašku vína a dárkovej košík.“

„Ty ženský tě ale rozmazlujou,“ usmála se žena.

„Není divu, však jsi ještě junák,“ řekl žertem její manžel.

„A spoustu kytek,“ dodal stařec. „Jak na hrob,“ máchl kolem sebe rukou. Všude po pokoji byly v nejrůznějších vázách a nádobách barevné květiny.

„Můžu si je pučit?“ vzal do ruky hodiny vnuk.

„Paní Kopková z osmýho patra umřela,“ řekl stařec. „Mrtvice. Včera ji odvezli. Víte, ta Kopková, co měla ty dva syny, jak jeden byl dementní a ten druhej se zabil v autě. Toho dementního dali do blázince a Kopková z toho byla celá špatná, taky takhle na starý kolena, to víte, starou ženskou to vzalo, kdoví jestli to taky nebylo kvůli tomu. I když ono už je to taky dobrejch deset let. Sedmdesát dva jí bylo.“

Nikdo nevěděl, co na to říct. Paní Kopkovou znali jen jako zvědavou ženskou, co vždycky čuměla ze dveří, kdo to jde po chodbě. Jeho syna napadlo, že je jeho otec v poslední době čím dál tím senilnější; takový to býval chytrý a bystrý člověk a teď se nedokáže bavit o ničem jiném než o mrtvých sousedkách. Po chvíli ticha se ozval:

„Ale toho jejího syna přece dali do blázince už dřív, vždyť je to aspoň dvacet let.“

„Ne, to je míň, vždyť to bylo asi rok potom, co jim shořel barák na vesnici. Možná tak patnáct let,“ řekl děda.

„Ona prej měla rakovinu,“ poznamenala žena, „takže to pro ni bylo vlastně vysvobození. To nejhorší by ji teprv čekalo.“

Její muž přikývl: „Vždyť vypadala aspoň o deset let starší, než ve skutečnosti byla.“

Podobným stylem pokračoval hovor ještě asi půl hodiny, pak dávali v televizi jakýsi historický dokument, děda ji zapnul a když se začalo stmívat, rodina se rozloučila a odešla domů.

19:41:23/ ještě 15:25:11

22:46:54/ ještě 12:19:40

Starý pán seděl na posteli a zamyšleně si prohlížel dárek, který dneska dostal. Hodiny byly hranaté, černé a tiché, opravdu jako rakev. Žádný tikot, nic.

Z temných stěn pokoje se do šera odráželo tiché „A ještě jednou tolik“. Stařec se rozkašlal.

Hodiny s lhostejnou přesností přičítaly na displeji vteřinu ke vteřině. Ta chladná, strojová, nelidská přesnost ho iritovala. Muž vybral z přístroje monočlánek a pak ho zase vrátil. Hodiny vypískly a za chvíli ukázaly, že je 22:48:00.

Až mně dojdou baterky, už mi nikdo nové nedá, napadlo ho.

Pomalu mačkal nejrůznější knoflíky na hodinách a postupně zjistil, že mají budíka, osvětlení, datum, čtyři světové časy, ukazují i ve dvanáctihodinových intervalech a mohou pípat každou celou hodinu.

Ještě že nikoho nenapadlo vyrobit hodiny, které člověku odpočítávají čas do konce života.

Starý pán se špatně smiřoval s myšlenkou, že konec života je pro něj snad až příliš blízko. Viděl, jak mu postupně odcházejí jeho přátelé, i ti mladší než on. Bylo to jako čekat ve frontě a nevědět, kdy na něj přijde řada.

Přemýšlel o tom, co v životě prožil. Jak tak procházel jednotlivými desetiletími, v myšlenkách postupně stárl - od dítěte, přes školáka, gymnaziána, vojáka, vysokoškoláka, zahraničního obchodního zástupce, vzpomínal na svou svatbu, na dětství svého jediného syna, kterému se kvůli zaměstnání příliš nevěnoval, jeho myšlenkami proběhl následný pád, na to, jak dělal sportovního novináře, pak redaktora zahraniční rubriky a nakonec šéfoval celým novinám, připomněl si oslavu svého odchodu do důchodu, který pak trávil v rodinném domě na okraji města, vzpomínal se slzami v očích na to, jak mu v jeho objetí zemřela žena a s úsměvem na to, co s ní předtím prožil. Pak se přestěhoval sem, do téhle garsonky v devátém patře věžáku uprostřed sídliště. Vlastně jsem měl zajímavý život, pomyslel si, až na pár posledních let - vlastně celých dvanáct, co jsem zavřený v tomhle kotci. Od smrti své ženy jenom chátrám: žlučník, plíce, infarkty... Trpce se usmál při vzpomínce, že jako dítě chtěl být nemocný, aby ho všichni obskakovali. Teď, protože byl nemocný, zůstával sám.

Nemá cenu si stěžovat, hlavní je s tím něco udělat. Rozhodl se, že se pro začátek zítra podívá do zoologické zahrady. Konečně tu zase bylo něco, na co se mohl těšit. Život stojí za něco vždycky, když je na co se těšit. Zvedl se a otevřel okno.

Hodiny tiše měřily čas. Ticho v místnosti se zdálo být téměř dokonalé, jen zvenku do místnosti proudily vůně a zvuky jarní noci. Muž si uvědomil, že se pendlovky zastavily a šel je natáhnout. „A ještě jednou tolik,“ zaznělo ze stěny za nimi, když se roztikaly. Stařec si povzdechl, ale byl to vzdech bez těžkosti, jen trochu starý a trochu smutný. Stiskl tlačítko na hodinách, displej se rozzářil. Čas jít spát.

23:27:06/ ještě 11:39:28

04:12:26/ ještě 6:55:08

Když se probudil, byla ještě tma. Otevřel oči, hmátnul po hodinách na nočním stolku: 4:12:34. Asi do pěti hodin se pokoušel usnout, ale nešlo to. Rozsvítil si lampičku a četl si. Kolem šesté se začalo rozednívat. Stařec dostal hlad, odložil proto knihu hřbetem vzhůru na stolek, namáhavě se zvedl; artróza v kyčlích o sobě dávala vědět.

Skříň byla prázdná, chleba došel. Muž se zamračil a podíval se na staré pendlovky: šest a pět minut, tedy skoro čtvrt na sedm. Za čtvrt hodiny otevřou samoobsluhu.

Šel se na záchod vymočit, pak si nad umyvadlem vyčistil zuby, opláchl obličej, oholil se starým holicím strojkem (nový dostal k vánocům, byl ve skříni), učesal si bílé vlasy. Sundal si pyžamo a oblékl se, pak přes sebe přehodil starý plášť někdy z dob svého šéfredaktorování a s taškou se vydal na nákup.

V obchodě byli kromě něj v tuhle dobu jen dva zákazníci. Muž vzal do košíčku bochník teplého chleba (půlku dá na mrazák), mléko a mléčnou čokoládu a šel zaplatit k pokladně. Zboží mu namarkovala mladá obézní prodavačka trhanými, skoro strojovými pohyby a když po zaplacení poděkoval, odpověděla mu zpěvavě „my taky děkujem“ a dívala se přitom na mrazící boxy. Nebylo to ono, jako když tu bývala paní Marta, se kterou si vždycky tak pěkně popovídal. Šestnáct let tu dělala, minulý týden odešla do důchodu, teď tu místo ní byla tahle nová. Jsou věci, které by mohly zůstat beze změn a napořád.

V 7:09:22 dorazil domů a cítil se podivně unavený. Snad se to zlepší, než půjde do té zoo. Chvíli seděl na neustlané posteli, pak vstal a vzal si ze skříňky několik lahviček s léky a spolykal čtyři tabletky odlišných barev a velikostí.

V 7:32:56 si vzpomněl, že má hlad, postavil na čaj, ukrojil chleba a namazal ho margarínem a medem. 

V 7:40:02 seděl u stolu a čekal, až čaj trochu vychladne. Četl si včerejší noviny. Snídal do 8:03:17. Potom se rozhodl umýt nádobí, co zbylo po včerejší oslavě.

V 8:52:02 konečně zavřel skříňku s nádobím. Bolel ho žlučník a srdce pobolívalo, jako už tolikrát předtím. Napadlo ho, že se dnes asi do té zoologické zahrady nepodívá. Snad mu bude zítra líp. Ustlal si a začetl se do knížky. Už nikdy se nedozvěděl, jak to dopadne.

V 10:05:21 se podíval na hodiny. Touhle dobou už bývají ve schránce noviny; sjel výtahem dolů a vybral schránku - noviny a od přítele (jednoho z posledních) pohled k narozeninám.

Ulehl na gauč a začetl se do novin.

Zahraniční rubrika. Je to vlastně pořád stejné. Války, katastrofy, utrpení. Ve článcích, které jsou si podobné jako vejce vejci, se mění jen jména zločinců, zemí a počty obětí... Snad jen že je dnes více ekologických katastrof a méně převratných technických vynálezů než za jeho časů - za jeho časů...; uvědomil si, že je vlastně stále jeho čas, proč to zahazovat jako dávnou minulost, vždyť ještě žije.

Přišlo to rychle. V 11:06:02 se bolest srdce ozvala silněji. Stařec upustil noviny. Přikryly mu tvář, takže nebylo vidět vytřeštěné oči, hledící nepřítomně do stropu.

11:06:34/00:00:00

18:32:11

Pohřební zřízenci přišli v 18:32:12, jeden asi padesátiletý, druhý sotva třicetiletý. Když hodinu předtím u starého pána zvonila sousedka, paní Heislerová, a nikdo jí neotvíral, otevřela si sama (starý pán jí dal klíče, kdyby se něco stalo - on měl zase její) a našla muže na pohovce s novinami přes hlavu.

Teď stála ve dveřích, ještě stále plakala. Jiná sousedka se jí zeptala, jestli už o tom ví příbuzní. Odpověděla, že ne a šla jim zavolat.

Když mladší ze zřízenců zdvihal chladné tělo z gauče, všiml si na nočním stolku drobnosti: černých digitálních hodin. Počkal si na příhodnou chvíli, když se nikdo nedíval, a pak si hodiny nenápadně strčil do kapsy. Nikdo si toho nevšimne, mohla to udělat klidně sousedka, nebo doktor, teď tu bylo lidí...

Netušil, že když vycházel z bytu s rakví, zbývalo mu do konce života už jen 

725 dní, 10 hodin, 12 minut a 42 sekund

725 dní, 10 hodin, 12 minut a 41 sekund

725 dní, 10 hodin, 12 minut a 40 sekund

725 dní, 10 hodin, 12 minut a 39 sekund

725 dní, 10 hodin, 12 minut a 38 sekund

725 dní, 10 hodin, 12 minut a 37 sekund

725 dní, 10 hodin, 12 minut a 36 sekund

725 dní, 10 hodin, 12 minut a 35 sekund

725 dní, 10 hodin, 12 minut a 34 sekund

725 dní, 10 hodin, 12 minut a 33 sekund

725 dní, 10 hodin, 12 minut a 32 sekund

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

ani vy netušíte, kolik vám zbývá, jediné, co víte, je, že je to stále méně

(1996)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu