Fejeton (limitovaná sběratelská edice)

Čím dál častěji se setkávám s články o lidech, kteří se zničehonic rozhodli opustit náruč civilizace a žít skromně a jednoduše. Bydlí v prostých hliněných domech, chovají obyčejný dobytek, sami si šijí jednoduché oblečení a boty, na neokázalém políčku vedle svého domu pěstují nekomplikovaný tuřín. Používají lojové svíce, mechanické pluhy a primitivní tlačítkové mobily. Odměnou za jejich tvrdou práci, skromnost a odříkání je jim ale něco, co se málokomu z nás poštěstí zažít: smrt vyčerpáním ve 40 letech.

No a pak se vedle takovéhle reportáže o skromnosti setkám s fascinujícím článkem o Františku Daňkovi ze Dvořiště u Obrataně, který celý svůj život sbírá izolátory. Aby je měl kam dát, koupil mlýn, vyplnil ho 4660 izolátory a tím ho proměnil v ideální cíl rodinného výletu. Cože? Že vás neláká tahat svou romanticky založenou ženu a na disneyovkách závislé děti do muzea izolátorů někde v horoucích peklech? A co když vám prozradím, že nejmenší z exponátů má pouhý centimetr, kdežto ten největší váží 1220 kg, aha? Tak vidíte.

Asi vás teď napadlo to samé co mě: jak je vůbec možné, aby dospělý, rozumný člověk zasvětil celý svůj jedinečný a drahocenný život něčemu takovému, jako je sbírání izolátorů, a úplně přitom zapomněl na bleskojistky? Mohu vás uklidnit – pan Daněk kromě gigantické sbírky izolátorů ve svém mlýně vystavuje i 600 bleskojistek – a to je, pokud dobře počítám, přesně o 600 důvodů víc pro rodinný výlet do horoucích pekel.

Pan Daněk není ve své vášni sám. PhDr. Jindřich Jirásek ze Starého Rožmitálu sbírá plastové kbelíčky od jednokilových balení jogurtů. Brit David Morgan má doma přes 500 dopravních kuželů a Deborah Henson-Conant z Arlingtonu v Massachusets vede muzeum, v němž vystavuje 49 tisíc různých spálených jídel. V islandském Reykjavíku zase stojí muzeum penisů, v němž naleznete 280 penisů, které navštíví 11 tisíc lidí ročně. Většinou jsou to ženy; muži si až příliš bolestně uvědomují, že než ty penisy někdo vystavil, musel je taky uřezat, naložit nebo usušit. (Ten někdo se jmenuje se Sigurdur Hjartarson; od člověka s takovým jménem jsme jen těžko mohli čekat něco jiného.)

Což mě přivádí k otázce: co vlastně (kromě jména „Sigurdur Hjartarson“) vede člověka k tomu, aby namísto prostého, naplňujícího života strávil své dny nekonečným shromažďováním věcí, které mu k ničemu nejsou? Notabene věcí, které musel uřezat, naložit nebo usušit?

Psychologové tvrdí, že na rozdíl od prostoty je člověku hromadění přirozené. Už jako miminko hromadí malý lidský tvor v postýlce hračky, aby mu nahradily matku a daly pocit jistoty. Sběratelé si prý pak sbíráním věcí snaží tenhle pocit znovu a znovu navozovat. Freudova psychoanalýza jde ještě dál: podle ní má sběratelství prapůvod v onom stadiu vývoje, kdy se lidský jedinec učí sociální dovednosti nenadělat si do vlastních kalhot. Lidé, co měli v dětství trauma z toho, že už nemohou déle zadržovat obsah svých útrob, se podle Freuda stávají v dospělosti sběrateli. Věci, které sbírají, jsou tedy náhražkou výkalů, se kterými se museli v dětství rozloučit. (Všichni víme, že Freud kladl do společného jmenovatele všech věcí sex, smrt a výkaly, takže tohle jeho vysvětlení berme s rezervou. I tak ale bude odteď obtížné dívat se na tetičku, vášnivou sběratelku porcelánových sloníků, jinýma než Freudovýma očima.)

Podle Carla Gustava Junga máme prapůvod sběratelství hledat v našem kolektivním nevědomí, kde bydlí tzv. „sběrač bobulí a kořínků“. Historicky se stalo to, že jednou v pravěku se jeden pračlověk rozhodl, že už ho nebaví sbírat kořínky a bobule, a začal místo toho sbírat obrazy. Obrazy byly tehdy namalované na stěnách jeskyní, špatně se sbíraly a nedaly se jíst, takže první pračlověk-sběratel brzy umřel, aniž si toho všiml jediný kunsthistorik, takže přiznávám, že je to jen spekulace.

První opravdu doložené záznamy o tom, že lidé něco sbírají, pocházejí z Mezopotámie, 3000 let před Kristem. Žádná z těch sbírek se bohužel nedochovala, neboť šlo o kartičky fotbalistů z mizerně vypálené hlíny. Podobně nešťastný osud potkal slavné egyptské sběratele z dynastie Ptolemaiovců, kterým společně s jejich alexandrijskou knihovnou shořela v roce 48 př. Kr. i jejich parádní sbírka izolátorů. (Omlouvám se, to jsem si právě vymyslel. Izolátory nehoří. Ve skutečnosti šlo o sbírku pivních tácků.)

Od doby starého Egypta udělali lidé velký pokrok a začali sbírat úplně kdeco. Nejčastěji peníze. Dokud jste si za ně mohli něco koupit, dávalo to smysl, jenže později se hromadění peněz zvrhlo v numismatiku, tedy bizarní sklon sbírat peníze, za které se nedá nic koupit. Lidé postupně vynalezli spousty dalších oficiálních bizarních oborů sběratelství, např. filatelii (sbírání poštovních známek), filokartii (sbírání pohlednic), faleristiku (sbírání medailí), filumenii (sbírání etiket od zápalek), tyrosemiofilii (sbírání etiket od sýrů) a kolonoskopii (sbírání netradičních zážitků). Jak jsem ale řekl, ve skutečnosti sbírají cokoliv, protože jim to – jak už jsme si řekli – nahrazuje matku. Osobně znám člověka, který, aby si nahradil matku, sbírá tanky; má jich dvě stodoly. Naše sousedka zase místo matky sbírá všechny ty ohavnosti z letáků v samoobsluze. Co mají ti dva společného, je radost z nových přírůstků – ať už z nezvyklého tanku nebo z přísně limitované raritní plyšové brokolice. A oba to nemají kam dát.

Dobrou zprávou ale je, že dnes už se díky moderní civilizaci můžete věnovat sběratelství a zároveň žít prostým životem bez zbytečností. Stačí sbírat věci, které vůbec neexistují – například pokémony. Těch máte v současnosti k dispozici 890, což je víc než dost, abyste si tím – podle Freuda – vykompenzovali úplně cokoliv.