Elektrická etuda

Dráty elektrického vedení dělily červené slunce.

 

Máte rádi západy slunce?

Já ano.

Svět se při západu slunce, když je hezké počasí, změní v jinou planetu. Slunce je samozřejmě pořád stejné, jen jinak vypadá.

Viděl jsem mnoho úžasných západů. Jednou byla obloha krutě červená, a pod ní jen dlouhá šedá rovina, na kterou stékala přímo z nebe krev umírajícího slunce.

Jindy jsem viděl ohněm planoucí kulisy hor. Oheň směrem ke hvězdám slábl a vychládal, přecházel v karmínovou červeň, studenou fialovou až konečně do chladivě temné modři.

Nebo nebe, prostřené širokou škálou pastelových barev, kterou jí musela i duha závidět, tvořící nádherný kontrapunkt k zapnuté černobílé televizi u mě v pokoji.

Také jsem seděl u rybníka, pozoroval jsem, jak soumrak tiše balí do své přikrývky kostel na protějším břehu, jehož silueta pomalu vychládala. Když se nad vodu vznesli netopýři, kostel spal hlubokým spánkem a jeho barokní varhany těžce oddychovaly. Voda už odrážela tmu a ticho, jen za kopcem zahoukal vlak.

 

Máte rádi jízdu vlakem?

Já ano.

Svět z vlaku se neomrzí, protože to nestihne. Obraz střídá obraz. A ty obrazy nikdy nejsou stejné, protože žijí, protože se hýbou.

Vlak vám dá možnost vidět věci z mnoha úhlů.

Z vlaku uvidíte věci tak, jak jste je nikdy předtím neviděli. Klidnou, mlčenlivou krajinu, co se kolem vás žene devadesátikilometrovou rychlostí. Slunce, které kolem vás jako dravý pták krouží po obloze za oknem.

A k tomu všemu pachy a vůně, které se střídají stejnou rychlostí jako stíny míhajících se stromů.

Když jedu starým vagónem, vystrčím hlavu z okénka, nechám si proudem studeného vzduchu cuchat vlasy, otevřu pusu a chytám do ní vítr, vůně a brouky. Vždycky mi připadá, že se mi nafoukne hlava a praskne jako pouťový balón. Pokaždé mě to rozesměje. Docela určitě vypadám jako blázen.

Vlaky mám rád i zvenčí. Nejkrásnější jsou v noci, když je ticho a člověk může poslouchat, jak brzdí. Zdálky to zní, jako by někdo hrál na tibetské mísy nebo pomalu rozezníval nějaké zvláštní zvony. Každý vagón je naladěný na jiný tón.

Vlak opravdu hraje. Když protíná svou zářící křivkou tmu pod hvězdami, se železnou pravidelností vyklepává rytmus, který v nádražích utichá, aby dal plně vyniknout sólu brzd. Chvíli mlčí a pak načne novou větu symfonie.

Kdysi prý bývaly vlaky krásnější, když ještě jezdily na páru a chrlily jiskry. Teď jezdí na naftu nebo nad sebou mají natažené dráty a tykadly cucají energii z dalekých elektráren.

 

Máte rádi elektrárny?

Já ano.

Svět své elektrárny nenávidí. Já cítím k elektrárnám nesmírný respekt, zvlášť když jsou uprostřed krajiny daleko od měst. Děsí mě jejich chladící věže, bezohledně trčící z táhlých křivek kopců, jejich červenobíle pruhované komíny, zakrývající oblohu betonovou šedí a neprůhledným kouřem. Žasnu nad tou složitostí, která se vymyká mému rozumu.

Nepochopitelné systémy trubek chemiček ve mně vzbuzují posvátnou bázeň při představě, co v nich koluje. Srdce se mi chvěje při pohledu na štíhlé komíny, z nichž šlehá oheň. Nasucho polykám při pohledu na nepochopitelná zařízení, svíraná neuvěřitelnou spletí trubek a v noci ověšená hrozny světel. Asi nikdy nepochopím, jak byl člověk schopen vymyslet, navrhnout a postavit něco tak ohromujícího, děsivého, strašidelného a přitom, zdá se, nepostradatelného a nenahraditelného, jako jsou továrny a elektrárny.

Lidé tvrdí, že města jsou srdce civilizace, ale nemají pravdu. Města jsou snad mozky, snad těla civilizace. Srdci civilizace jsou továrny a elektrárny, rozsázené daleko za městy, aby do nich pumpovaly krev. Bez srdcí by tepny slehly a zůstaly mrtvé a tiché.

Totiž ne krásná města, ale takovéhle věci nás vystihují. Jsou to věci, které k životu nutně potřebujeme, ale na které se neradi díváme a tak je stavíme trochu z dohledu. My vůbec všechno, co nemáme rádi, prostě stavíme z dohledu. A snad proto se lidé diví, že se mi líbí továrny.

 

Jel jsem vlakem, vykláněl se z okénka a s úžasem sledoval, jak na potrubí elektrárny vrhá rudé zapadající slunce zářivé pablesky. Trvalo to jen několik sekund.

(1997)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu