Otevřený dopis mámě (k Svátku matek)

Ahoj mami,

zrovna jsem dělal v dílně něco se šrouby, když mi došlo, že bude svátek matek. Ne, neutahuju si z tebe; ačkoli vím, že si na oslavy nepotrpíš, chtěl jsem ti k tomuhle svátku napsat dopis. Naposledy jsem ti psal snad ještě z pionýrského tábora, jak jsem vás prosil, abyste si pro mě přijeli. Takže bych ti rád po letech zase napsal – abych ti poděkoval.

Víš, teprve když se člověk sám stane rodičem, pochopí, za co všechno je vděčný svým vlastním rodičům. Porozumí obětem, které museli podstoupit, aby ho protlačili vzdělávacím systémem a vychovali z něj alespoň průměrného fejetonistu. Pochopí, kolik sebeovládání, trpělivosti a přemáhání je stálo, aby o něj nepřerazili rouru od vysavače, když se choval jako uřvaný, rozvztekaný, zasoplený spratek.

Rád bych ti poděkoval za všechna objetí, za tvé pochopení a podporu, za tvé úsměvy a za všechno, co jsi pro nás, děti, s láskou dělala. Díky tobě vím, že člověk nemusí být kdovíjaký kuchař, ale musí vařit s láskou. Nenarážím teď na ty koňské dávky knedlíků s vajíčkem, které si nám celé dětství s láskou vařila – ne, chtěl jsem ti říct, že díky tobě vím, jak důležité je tu lásku s kuchařskými schopnostmi umět vyvážit. – Jak víš, jsem dost příšerný kuchař. Když jsem svým dětem posledně vařil kaši, dělal jsem ji hlavně s láskou a ona se mi tam sdrcla s přátelstvím, otcovskou důsledností a s něčím hnědým, co se udělalo na dně, a vytvořila takové nechutné hrudky. Děti je pak z toho betonu lovily; ten večer to byla jejich jediná interakce s jídlem. – Na rozdíl od mých pokusů se tvoje jídlo vždycky dalo jíst. Naučila jsi mě, že láska je moc důležitá, ale k tomu, aby se rodina najedla, prostě nestačí. K tomu je zapotřebí ještě to, cos tomu dávala ty: čas, um a trpělivost.

Taky jsem ti vděčný za to, žes pro nás, děti, chtěla vždycky jen to nejlepší, i když tenkrát mi to tak nepřipadalo. To až mé vlastní ratolesti mě naučily, že dětské představy o tom, co je nejlepší, se od těch dospělých trošku liší. („To nejlepší“ podle rodičů: dostatek pohybu na čerstvém vzduchu, čerstvá biozelenina, klidný večer s naučnou knihou, po pohádce vykoupat, v osm hodin tiše usnout v postýlce. / „To nejlepší“ podle dětí: 17 hodin non-stop Šmoulů nastřídačku s hrami na tabletu, čokoláda, žužu, turecký med, lízátka, bonbóny a sytě barevné limonády, skákací hrad, pořád stejná písnička od Maxim Turbulenc celé odpoledne na repeat, dlouho po půlnoci padnout únavou do postele v zabláceném oblečení s pusou ještě plnou žužu.)

A nakonec jsem ti chtěl poděkovat i za to, že teď je z tebe skvělá babička; sama víš, jak tě moje děti mají rády. To, na co my, rodiče, už občas nemáme chuť a sílu, se jim snažíš dát právě ty. A nemyslím tím jenom to žužu.

Tvůj syn

Honza

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu