Co jsem si navařil

V době, kdy ostatní děti neskrývaly své ambice stát se popeláři nebo indiány, jsem já měl jasno: budu kuchařem. Nevím, jak jsem ve svých třech letech dospěl k takovému rozhodnutí, ale myslím, že lidstvo mi může být vděčné, že jsem nakonec k plotně nepřilnul – na rozdíl od většiny jídel, která se na ní snažím připravit.

Začalo to na univerzitě, kdy se člověk stravoval svépomocí (peníze, rodiči určené na menzu, šlo využít rozumněji, čímž rozhodně nemám na mysli „na skripta“). Už tehdy jsem si uvědomil, že čas strávený v kuchyni lze využít účelněji (= vysedáváním na internetu), a vytvořil jsem si proto systém bleskového vaření. Recepty na přípravu mých dobrot byly zřejmé už z názvů: „čínská kuřecí polévka s banánem a kečupem“, „rýžová rozvařenina s olejovkami a kečupem“ či „deset rohlíků s dvěma rybími saláty, dvoulitrem kokakoly a kečupem“. Vrcholem byly „strojově oddělené párečky obalované v bramboráku z prášku“, které jediné neměly žádnou chuť, protože mi došel kečup.

Výše zmíněné kulinářské výhry jen znásobily mé vařičské nadšení, takže jsem se později pustil i do složitejších pochoutek, například do „omelety se zapečenou pánví, vařičem a umakartovou kuchyňskou linkou“. Nedařilo se mi ale pokaždé, někdy mi vybuchly špagety, jindy shořela polévka; někdy bylo nutné jídla vyhodit, jindy alespoň přejmenovat: ke svým „karbonátkům“ jsem pak servíroval „ďáblovy koule“ (původně krokety) nebo „uhlobaronovy hroudy“ (původně brambory). Poté, co se mi na dně hrnce vysrážel guláš, kterým šlo ještě za měsíc hrát frisbee, jsem se rozhodl s kuchyňským eskamotérstvím skoncovat. Jako fejetonista a učitel dnes tedy vařím hlavně z vody a skutečné kulinařině se věnuji jen teoreticky – sledováním televize.

Kuchařské pořady jsou ale spíš sci-fi než reality show. Kuchař v nich nikdy neprohlásí „Zatímco nám na pánvi doutná maso, můžeme se při krájení cibule říznout do ruky“ a televizní sporák se vždycky leskne tak, že až bolí oči. Nevím, jak je to možné; ten náš nese stopy jídel, které vařila ještě Magdalena Dobromila Rettigová.

Zatímco kuchyňskou teorií se v naší domácnosti zabývám já, praxi zajišťuje moje žena. Protože máme malé dítě, plýtvá svými dovednostmi na recepty z kuchařek s názvy jako „Máminy ňaminy“ nebo „Kašičky pro dětičky“, v nichž jsou recepty na jídla tak hnusná, že jsou schopny je sníst právě jen malé děti, zvyklé polykat písek, hadry a pivní tácky. Dojídání těchhle věcí po dítěti nepatří zrovna mezi zážitky pro gourmeta, přesto v poslední době tvoří značnou část mého jídelníčku. Jedinkrát jsem se o čemsi vystydlém odvážil prohlásit, že chápu, proč to dítě nechce jíst, a od té doby to mám pořád na talíři. Naštěstí mám pořád po ruce svého všestranného pomocníčka: kečup. Díky němu člověk skousne leccos.

Jan Flaška
autor už nebude
(listopad 2012)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu