Chuť to prostě zabalit

Znáte pivní matematiky? Takové ty lidi, co všechno přepočítávají na piva? Třeba že za tenhle lístek do divadla by mohli mít dvanáct piv? Nebo že by za tu dobu, co urazili tři kilometry v přírodě, dokázali v hospodě urazit pět orosených kousků? Vzpomněl jsem si na ně, když si mí přátelé balili bagáž na pěší výlet z Čech k moři. Ne že by součásti své výbavy přepočítávali na piva; všechno ale hodnotili jen podle toho, kolik to váží. Mí přátelé totiž patří mezi tzv. gramážisty, tedy lidi, co při balení každý předmět zváží a pak zváží, zda ho vůbec balit. Z každého gramu mají těžkou hlavu.

Je docela možné, že kdybych se nezeptal, kolik dohromady váží jejich bagančata, celta, pytel, kápezetka a cancák, nemusel bych dostat tu asi šestnáctihodinovou přednášku pro tříleté dítě na témata „doba čundráků je dávno pryč“ a „váha je lepší než kotlík“. Kamarádi mi při ní předvedli své anorektické baťůžky; z jednoho z nich vykouzlili stan, co váží stejně jako moje spoďáry, akorát se do něj vejdou dva lidé i se zavazadly. Jde o výrobek z kosmických materiálů, vyvinutých proto, aby si astronauti na oběžné dráze mohli postavit stan. Závistivě jsem poslouchal vyprávění cestovatelů o jejich funkčním prádle; nevím, jestli jsem se nepřeslechl, ale to nejfunkčnější prý odvádí z těla pot a malou i velkou potřebu. Kamarádi nadšeně hovořili o bundách, které v létě fungují jako klimatizace a v zimě jako radiátor ústředního topení. Podle toho, co si balili s sebou, to nevypadalo, že se chystají pěšky k moři. Vypadalo to, že se chystají pěšky na některý z Jupiterových měsíců.

Fascinovalo mě, jak vědecky a exaktně si někdo dokáže při balení počínat. Já totiž miluju všechno vědecké. Jednou jsem si málem koupil za 8000 korun vědecké blikající brýle, o kterých reklama tvrdila, že mi „sérií variabilních vizuálních impulzů zharmonizují komunikaci mozkových hemisfér“. Bohužel jsem tenkrát neměl peníze a mé mozkové hemisféry tak doposud nezačaly komunikovat. Důkazem toho je, jak se balím na cesty.

Chovám se u toho jako čtyřletý chlapec, který si na cestu zabalí na prvním místě buldozer. No vážně. Když jsem posledně někam vyrážel, uložil jsem si na dno svého cestovního saku tři díly Pána prstenů i s předmluvou, mapkami a kompletním poznámkovým aparátem. Netřeba zmiňovat, že se Pán ze dna pytle po celou dobu výletu vůbec nevyhrabal. Místo čtení svého Pána jsem ve volných chvílích opravoval čtyřletému synovi jeho rozbitý buldozer.

Což mi připomíná, že mí přátelé-gramážisté na cesty vyrážejí samozřejmě bez rodin. Na cestu se každý z nich balí jen sám za sebe a nemusí s sebou tahat buldozery svých dětí. Vůbec si netroufám odhadnout, jak by jejich balení vypadalo, kdyby s sebou nějaké děti měli. Takové balení na rodinnou dovolenou je totiž úplně jiná disciplína. A co si budeme povídat, je to disciplína výsostně ženská.

Nerad bych vyzněl jako machista, ale přesto: někdo už by měl ženám konečně říct, že pokud je jejich muž kdysi sbalil, bylo to nejspíš naposledy, kdy něco sbalil. Ne že by ženy bavilo balit celou rodinu na cesty, ale na rozdíl od mužů jsou schopné do několika zavazadel narvat všechno, co potřebuje rodina o libovolném počtu členů k přežití dvou týdnů v nehostinném prostředí hotelového resortu.

Naproti tomu v muži, který se pustí do rodinného balení, stále dříme čtyřletý chlapec včetně buldozeru. V Americe podnikli nebezpečný experiment, při němž nechali muže připravit zavazadla na čtrnáctidenní rodinnou dovolenou se třemi dětmi. Výsledná hromada obsahovala tenisové rakety, kopací míče, nafukovací lehátko, přenosný televizor, videohry, kempingová křesílka, rybářské náčiní, bedýnku chipsů, dvě bedny piva, tři lahve whisky, sadu klobás, gril, čtyři pytle dřevěného uhlí, jednu náplast a malou růžovou pláštěnku. Zajímavé byly výsledky celého experimentu. Američtí vědci zjistili, že se děti z dovolené vrátily šťastné, nadšené a vydováděné. Nezávisle na nich americké vědkyně zjistily, že se tytéž děti vrátily hladové, špinavé, nastydlé a pokousané od komárů.

Ale to jsem trochu odbočil. Hlavně jsem chtěl říct, že jakmile se člověk balí na rodinnou dovolenou, je hrozně těžké být hmotnostním nacistou. Například já a moje žena musíme zajistit přežití, stravu, ošacení, ošetření, zábavu a poučení dvěma malým dětem i na tak krátký výlet, jako je cesta s odpadky k popelnici před domem. Hmotnost našich zavazadel nás spíš než mezi gramážisty řadí mezi metráčníky až tuňáky (zvlášť když jedeme autem). Máme tak velké batohy, že když je neseme, vypadá to spíš, že batohy nesou nás.

Zrovna zítra se chystáme s rodinou pryč, takže já píšu fejeton a žena nás balí. Ještě to nemá úplně hotové, ale už teď mi stačilo vidět tu obrovitánskou horu věcí, co budeme brát s sebou, aby mě napadlo – jako každého opravdového muže od rodiny – že bychom si s sebou měli vzít hlavně buldozer.

Jan Flaška / autor je extrémní baťůžkář

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu