Bít či nebít

Stýská se mi po době, kdy člověk tloukl přístroje, které nefungovaly. Například když můj dědeček telefonoval a ve sluchátku to moc chrčelo, párkrát omlátil sluchátko o stůl a zvuk se vyčistil. Prastrýc z babiččiny strany měl zase vedle své černobílé televize tyč, která mu umožňovala z pohodlí křesla třískat do přístroje shora nebo ze strany – podle toho, zda bylo uvnitř potřeba srovnat do latě elektronky nebo usadit vychylovací cívky obrazovky.

Nechci teď vypadat jako prastarý kmet, co vzpomíná na svůj první fonograf, ale i já měl kdysi různá zařízení, která mě začala poslouchat jedině poté, co dostala menší výprask. Historické počítače, gramofony, magnetofony a zesilovače, to všechno jsem dokázal opravit několika dobře mířenými ranami. Ne vždy to samozřejmě zabíralo. Měl jsem kdysi nefunkční mobil, který jsem se pokoušel rozchodit. Povedlo se mi ho akorát rozšlapat.

Ještě před pár lety mohl člověk pořádným výpraskem dát přístrojům najevo, kdo je tady pánem. Názorně jim předvést, že technika, která mu neslouží, je zralá akorát tak na pár facek. Jenže tahle zlatá éra lidské nadvlády nad technikou zmizela v nenávratnu. Dneska si člověk nedovolí uhodit svůj televizor kladivem, ani otloukat telefon o desku stolu. Naopak, předchází si je, oprašuje je, leští a vůbec se stará o to, aby se na jejich displejích neobjevil škrábaneček nebo zlověstná prasklinka. Ví moc dobře, že je to naopak on, kdo se musí mít na pozoru před technikou. Jeho počítač, telefon i televize o něm dávno vědí víc než on sám. S pilností tajných agentů hlásí kamsi na ústředí, kde právě je, co dělá, co píše, co říká a co má rád. Někoho takového si nechcete znepřátelit.

Na druhou stranu, když vás takový mobil začne vytáčet, stačí do něj jen pořádně bouchnout. A je docela jedno, jestli shora nebo ze strany.