Bez jezírka ani ránu

Muselo se to přihodit během jednoho z těch sirých, temných odpolední, kdy sinalé slunce pomalu umíralo za olověnou oponou mraků a do okenních tabulek tlouklo svou sychravou pěstí listopadové bláto. V nějaké takové chvíli si moje žena při pohledu z okna uvědomila, že jí v životě něco schází. Dlouho přemýšlela, co to je, a pak na to přišla. Bylo to zahradní jezírko.

Usoudil jsem tak podle toho, že se po našem bytě začaly záhadně objevovat knihy s názvy jako „Zahradní jezírka snadno a rychle“, „Bez jezírka ani ránu“, „Tisíc a jedno zahradní jezírko“ nebo „Nejobrovitánštější bible zahradních jezírek“. Byly vypůjčené z knihovny a zaplavily prakticky všechny volné plochy v našem bytě. Nevěřil bych, kolik může existovat knih o jezírkách. Patro s odbornou literaturou v budějovické knihovně musí mít jen dvě sekce: „Hitler“ a „Zahradní jezírka“.

Opatrně jsem se tedy zeptal ženy, jestli náhodou neplánuje na naší zahradě vybudovat něco jako jezírko. Přikývla a nadšeně mi začala v knihách ukazovat pestrobarevné obrázky, na kterých mezi rozkvetlými lekníny pableskovaly zlaté rybky, v rákosí se chundelili brhlíci a mezi balvánky se skotačivě čepýřili zvonci. Zjihlým hlasem mi předčítala úvodní kapitoly knih, jejichž autoři psali něco v tom smyslu, že jakmile si pořídíte jezírko, nastane ráj na zemi. Krom toho žena argumentovala, že skoro všichni naši sousedi už jezírka mají, takže bychom si i my měli k baráku pořídit nějaký vodní prvek.

Zhluboka jsem se nadechl a snažil se jí vysvětlit, že to, co vidí na těch fotkách, je výsledkem činnosti šílenců. Autoři těchhle knih obětovali celé své životy jen a pouze jezírkům, denně k nim chodili kypřit vodu, zpívat květinám ukolébavky, masírovat žabičkám stehýnka a fandit rybičkám, aby se jim dobře plavalo. Jsou to chudáci, kteří zjistili, že promarnili život zcela zbytečnou činností a pak na smrtelné posteli ve strašlivých křečích vypotili knihy typu „Nejobrovitánštější bible zahradních jezírek“. Dále jsem poukázal na to, že jezírka, která mají naši sousedi, jsou většinou brčály, v nichž se celý rok líně převaluje zelené bahno, ze kterého se rekrutují hyperaktivní nacističtí komáři nové generace. Zdůraznil jsem, že moje touha mít na zahradě další líheň tohohle hmyzu je asi tak stejná jako zarazit si do hlavy vidle.

Bohužel, žena už byla natolik omámená barevnými obrázky, že se do výkopových prací pustila sama. Ne že by jí to šlo zrovna od ruky. Otvor, který v současnosti zeje do naší skromné zahrádky, připomíná ze všeho nejvíc hrob pro psa. Sousedé si musí myslet, že si chceme pořídit nějakého pěkného, středně velkého mrtvého pejska, když už jsme mu vyhrabali takový útulný pelíšek.

Jak se ale znám, nakonec se do toho pustím sám. Jáma bude. Jezírko bude. I komáři budou. Ne že bych si neuměl doma dupnout, ale člověk by měl stát při své ženě. Uvědomuju si to čím dál tím zřetelněji. Zvlášť teď, když se po bytě začaly objevovat knížky s názvy jako „Polib mne a zemřeš“, „Sbohem buď, lásko má“ a „Nedostatek důkazů“.

Jan Flaška / autor bude mít dům s výhledem na jezero

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu