Zrození

Michelovy vycvičené hubené prsty létaly obrovskou rychlostí nad špinavou a  ulepenou klávesnicí. Na monitoru před ním naskakovaly nové příkazy programu, který měl po dopsání obsadit další ze stovek disket, povalujících se po celém Michelově malém bytě.

Kdyby se náhodný návštěvník rozhlédl po pokoji, v němž Michel trávil většinu svého dne, shledal by, že nelze posoudit, jak je pokoj zařízen, neboť veškerý nábytek pokrývaly diskety, optické disky, harddisky, kusy přístrojů neznámého původu a určení, listingy, zaprášené šálky i s několik měsíců starým lógrem, klávesnice, vraky počítačů a zařízení s počítači související, knihy, většinou sloužící jako podložka a  plakáty, které kdysi od kohosi Michel dostal. Co by však našeho náhodného návštěvníka zaujalo více, bylo podivné monstrum téměř přesně uprostřed místnosti, skládající se z elektromechanických manipulátorů, kamer, reproduktorů, chemoreceptorů, ultrazvukových sond a dalších přístrojů, u nichž nebylo jasné, k čemu vlastně slouží. Určitě ze všeho nejvíce by ale náhodného návštěvníka zaujal Michel sám. Málokdo by totiž hádal, že osoba, která před ním stojí (respektive sedí), je geniální programátor. Vysoká, asi čtyřicetiletá hubená postava s dlouhýma rukama a nohama, oděná s nepříliš vytříbeným vkusem v dávno neprané a tudíž značně zapáchající manšestráky, nátělník a sako (tuto kombinaci si dnes ráno vybral Michel ze svého nebohatého šatníku zcela náhodně), s neholenou tváří, vystouplými lícními kostmi, zkaženými žlutými zuby, zarudlýma očima, které prozrazovaly nedostatek spánku a dlouhým, mastným porostem hlavy, s uprostřed začínající pleší nevzbuzovala příliš velké sympatie a už vůbec ne důvěru. Naštěstí pro něj potřeboval Michel důvěru vzbuzovat jen výjimečně, protože do svého bytu nikdy nikoho nepouštěl a návštěvy cizích osob se omezovaly jen na pošťáka, který občas nosíval upomínku za nezaplacení nájemného.

Co se zaměstnání týče, byl Michel nezaměstnaný z vlastní vůle - nikde ho nechtěli. Podniky totiž většinou soudily nově příchozí uchazeče podle vzhledu a Michela k jeho velké spokojenosti nehodlaly přijmout - stačilo mu totiž potvrzení pro úřady, že ho nechtějí; toto potvrzení mu zajistilo další částku peněz v podobě podpory v nezaměstnanosti) a peníze, které potřeboval na diskety, optické disky, drahé kamery a manipulátory a další nezbytnosti si vydělával příležitostným programováním pro příležitostné osoby, které se přihlásily na jeho inzerát - sliboval v něm naprogramovat cokoli za slušnou cenu (a svůj slib vždy dodržel). Navíc se snažil utrácet co nejméně (a nedalo mu to moc práce) - jedl skromně, oblékal se ještě skromněji, ven chodil jen nakoupit nebo za další zakázkou na inzerát, nepil, kouřit se odnaučil už na vysoké škole a ženy pro něj odjakživa byly bytosti z jiné planety, jimiž nemá cenu se zabývat. Michel žil sám, nikoho nepotřeboval, stejně jako nikdo nepotřeboval Michela. Lidé mu byli lhostejní, necítil k nim ani lásku, ani nenávist. Ostatně, veškeré jeho pocity se v poslední době zredukovaly na vztek a radost - podle toho, jak se právě chovalo to, co naprogramoval. Žil jen s počítači mezi stěnami svého bytu. Jeho kontakt se světem se zredukoval na nákupy, pošťáka a programy na zakázku. Michel seděl za klávesnicí a jeho myšlenky, překládané hbitými prsty a klávesnicí do příkazů programovacího jazyka vytvářely poslední část spojovacího modulu pro jeho Bytost.

Bytost - tak říkal Michel svému programu, na němž pracoval už skoro šest let. Prakticky vzato, pojmenoval ho jen ze zvyku, protože o něm nikdy s nikým nemluvil a sám pojmenování nepotřeboval. Před šesti lety dostal nápad, jak napsat inteligentní program, který by doopravdy přemýšlel, a dnes, po tolika letech úmorné práce měl Bytost poprvé spustit. Věděl, že aby donutil stroj v podobě počítače skutečně přemýšlet, musí ho programem naučit učenlivosti, chápání logických souvislostí, vytváření vlastního jazyka, ovládání mechanických rukou, musí ho naučit vidět, slyšet a rozeznávat... Už od počátku mu bylo jasné, že opravdové umělé inteligence může dosáhnout jedině tím, že Bytost bude vytvářet sama sebe, programovat se, přetvářet se a mazat - v zásadě dokonale simulovat základní pochody lidské mysli. Nesmí jí inteligenci vnutit naprogramováním, musí ji donutit k tomu, aby si vlastní inteligenci postupným učením sama vytvořila.

Šest let vytvářel algoritmy, jednotlivé moduly Bytosti - paměťové bloky, samoprogramovací části, centrum logických souvislostí, sledovací a manipulační ovladače a spousty dalších. Jednotlivé moduly však musel zkoušet samostatně, bez vzájemného propojení; až dnes, po šesti letech každodenní vyčerpávající práce měl hotové všechny a  mohl je poprvé spustit pěkně najednou. Jak Bytost na své narození zareaguje nemohl Michel předpokládat - byla naprogramovaná tak, aby jednala podle sebe, nikoli tak, jak jí to někdo předem určí. Uměla ovšem komentovat to, co právě dělá - Michel ji totiž naučil jednoduché angličtině s několika sty slovy (které si časem Bytost rozšíří na několik tisíc). Angličtinu zvolil proto, že se mu mluvnicky zdála daleko jednodušší než jeho rodná francouzština; navíc ho angličtina na vysoké škole docela bavila a dodnes si z ní hodně pamatoval.

Michel právě dopsal posledních pár příkazů spojovacího modulu, zběžně je překontroloval a pak si je uložil na disk a spíše ze zvyku i na záložní optický disk. Vypnul počítač a následující půlhodinu věnoval připojování přístrojů uprostřed místnosti k dalším přístrojům a  jejich konečnému přímému kontaktu s porty počítače. Potom počítač zase zapnul a chvíli na něm cosi psal. Pak do věže mechanik vedle počítače nastrkal optodisky a diskety s jednotlivými moduly Bytosti a spustil právě napsaný program. Dalších  dvacet minut strávil počítač čtením disků a ukládáním modulů do své značně rozšířené paměti. Michel se mezitím nasnídal (dal si housku z předvčerejška a kávu) a přemýšlel, jaká asi bude první reakce Bytosti poté, co sama objeví, že žije. Bude to obligátní READY nebo snad něco jako pláč novorozeněte? Nebo něco jiného? Nevěděl. Do doby narození Bytosti mohl pouze hádat. Teď se dokonce přistihl, že přemýšlí jako budoucí maminka - fantazíroval, co všechno bude Bytost v budoucnosti umět. Třeba se stane malířem, spisovatelem, hudebním skladatelem, básníkem nebo vědcem. Nebo vším dohromady. Čtecí mechaniky přestaly pracovat, přístroje vedle monitoru ztichly.

Michel s bušícím srdcem usedl k monitoru. Bude fungovat nebo ne? Co Bytost udělá? Pracoval těch šest let zbytečně nebo vyrobil první skutečně myslící program? Obrazovka monitoru zůstávala dlouhé minuty temná. Nefunguje? Vynechal snad něco? Udělal někde chybu? Málem začal panikařit, když za ním náhle cosi cvaklo. Michel se otočil. Přístrojové monstrum, které připojil k počítači, se dalo do pohybu. Oči kamer sledovaly své okolí, manipulátory jakoby pročesávaly vzduch kolem sebe svými mechanickými prsty, z reproduktorů se ozývalo slabé vrnění. Všechny sondy byly zapnuté a cosi hledaly. Michel nechápal. Obrátil zrak zpátky na monitor, který už teď nebyl prázdný. V levém horním rohu jinak černé obrazovky se objevila tři slova. Michel na ně nejdřív nechápavě hleděl. Někde se stala chyba... Za chvíli ale jeho tvář vyměnila nechápavý výraz za pobavený úsměv, vzápětí vystřídaný úsměvem vítěze. Čím déle hleděl na anglický nápis na obrazovce, tím větší smysl mu dával. SEARCHING FOR LOVE. Jistě! Jako každá právě narozená bytost, jako každé novorozeně i jeho Bytost potřebuje lásku. Vždyť je to právě láska, která dělá život životem a odlišuje ho od všeho ostatního. Malý lidský tvoreček přece poté, co opustí její lůno, hledá teplé objetí své matky, její lásku, protože vzduch a láska jsou první dvě věci, které člověk na světě potřebuje. Bytost sice nepotřebuje vzduch, je závislá na elektrickém proudu, ale lásku ano. Bytost už teď není jen pouhý počítač s programem.

Michel se stále díval na monitor a nemohl uvěřit svým očím. Nikdy by nehádal, že se Bytost přihlásí na svět tak prostým sdělením, které ji však okamžitě vyřadí ze světa mrtvých strojů. Bylo to to nejneočekávanější a zároveň nejočekávatelnější sdělení, jakým mohla Bytost projevit svou existenci. Michelovi vstoupily do očí slzy štěstí. Došlo mu totiž, že právě vytvořil první inteligentní stvoření, nezávislé na kyslíku. Prvního umělého člověka. Najednou si uvědomil, že mu za zády ještě pořád hučí motory manipulátorů a kamer, pokračujících ve své průzkumné činnosti.

Michel chvíli pozoroval monstrózní propletenec pohybujících se strojů a  šťastný úsměv se mu pomalu vytrácel z tváře. Napadlo ho, že ho čeká velice těžký úkol, těžší než všechny, které ho potkaly za těch šest let při tvorbě Bytosti. Pokud jsou tohle její smyslové orgány, tak jak jí má, ksakru, dát najevo svou lásku?

1994

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 12 (s diakritikou)

Odeslat