Žluté auto

Před dům zaparkovalo žluté auto. Ráno jsem se probudil a už tam bylo. Nevím, komu patří. Ten dům je můj a před mým domem parkuje cizí žluté auto.

Sám auto nemám, je mi sedmdesát osm a svou starou škodovku jsem prodal před deseti lety. Dělám si ranní kafe a chleba s máslem. Sedím a dívám se z okna a přemýšlím, komu by to kanárkově žluté, úplně nové auto mohlo patřit.

Souseda Kyncla to nebude. Taky je v důchodu. Na takovéhle auto by mu ani důchod nestačil.

Snad naproti Müllerů že by bylo? Z okna se dívám každý den, ale neviděl jsem, že by Müller nebo Müllerová někdy někam jeli. Spíš se nechají vozit. A hele, tamhle zrovna jde, Müller - ale auto míjí, ani si ho nevšimne.

Já se z okna dívám rád. Člověk pak získá přehled. Na televizi a z okna, to mi stačí na to, abych věděl, co se děje ve světě a co doma. Nikam už nechodím, zlobí mě klouby - nohy a páteř. Mám dvě francouzské hole. Často se bojím, že upadnu a už nevstanu. Doma se tolik nebojím, ale ven už skoro nepřijdu. Jídlo mi vozí, i nákupy většinou.

Koukám, že Rozmilerová, co bydlí nakříž přes ulici, má novou sukni. Nosívala kalhoty a teď najednou sukně?

Nějaká maminka na protějším chodníku tlačí kočárek. Nevídám ji často, musí bydlet vedle v bloku, někde za lékárnou. Dívám se jí do tváře a snažím se uhodnout, čí asi je, ale mizí za tím žlutým autem, pak už ji vidím jen zezadu a ona zachází za roh.

Začíná se zatahovat a pršet. Pán s pejskem utíká, aby se schoval doma, bydlí o dvě ulice dál. Není o moc mladší než já, a ještě pěkně běhá. Je rozvedený, ale chodí za ním nějaká paní. Má dvě dcery, jedna chodí do školy tady ve čtvrti a druhá už pracuje. Nevím, jak se ten pán jmenuje.

Žluté auto září do deště ještě víc než předtím. Zapínám televizi, dávají soutěž.

Ohřívám si oběd. Zatímco obědvám, přemýšlím, proč to auto parkuje zrovna před mým domem. A čí to je auto? Žádného ze sousedů nebude. A proč by tu parkoval cizí člověk?

Vidím, jak soused Karcík vychází z branky a spěchá na zastávku.

Tohle je klidná čtvrť. Občas tu projede motorka, zaštěká pes. Lidi tu mají zahrádky. To auto je žlutý sporťák pro dva lidi - u nás nebydlí lidi, co by si koupili žlutý sporťák pro dva lidi. Takové auto si koupí někdo, kdo nemá rodinu, kdo si nevydělal peníze poctivě, nějaký mafián.

Dívám se celý den z okna, abych zahlédl toho, kdo bude do auta nastupovat. Nic. Celý den nic. Po chodníku chodí lidi, Müller se vrací z práce, Rozmilerová venčí psa, starý pán, jehož jméno neznám, jde na procházku jako každý den. Müllerová jde na nákup a vrací se s taškou piv. Večer jde Kyncl do hospody. Pořád mě ale dráždí to auto, zářivě žluté auto. Stíní mi výhled.

Ráno vstávám a auto je pryč. To je úleva. Říkal jsem si, že na něj zavolám policii, ať ho odtáhnou, nemá přece právo parkovat před mým domem, ať si parkuje před svým.

Jdu se po ránu umýt, a když se vracím, žlutý sporťák mi zase stojí před domem. Rychle, jak jen můžu, vycházím ven, abych se podíval, čí to auto je, majitel přece nemůže být daleko, ale ulice je prázdná. Auto je ještě cítit benzínem a kapota je teplá. Unaveně se vracím, bolí mě nohy.

Volám 158, ať sem okamžitě přijedou. Pánové v uniformách vypadají naštvaně. Oslovují mě "dědo" a vysvětlují mi, že ulice není moje a že si na ní může parkovat kdo chce a kdy chce, že to není moje věc. Ale chodník před domem musím uklízet já! To ano, říkají, ale silnice mi nepatří a nemám do toho komu co říkat! Nasedají do auta a jedou pryč.

Koukám celý den z okna, ani televizi nezapínám. Po chodníku chodí lidi, ale už je nějak nevnímám, jediné, co mě zajímá, je to zářivě žluté auto. Přichází večer a nikdo tu nebyl. Auto stojí přímo pod pouličním světlem. Stěny v obýváku mám od toho celé žluté.

Už ležím v posteli, klouby mě bolí, když slyším startování motoru. Šourám se k oknu, ale auto už je pryč. Ráno se probouzím a sporťák je zase zpátky. Kdoví, kam ten člověk v noci jezdí. Za prací asi těžko.

Ráno se nasnídám a když jdu k doktorovi, beru si s sebou tužku a opisuju si SPZ auta. Doktor má ordinaci asi jen třista metrů od mého domu, ale mně trvá skoro půl hodiny, než k němu dojdu. Chodím pomalu. Zpátky doma pak volám 158 a diktuju jim SPZ, aby mi řekli, komu to auto patří. Páni policajti jsou zase naštvaní. Prý takové informace neposkytují. Od čeho je tu teda máme?

Jdu ven a obcházím auto a dívám se, jestli se nedá z něčeho zjistit, komu patří. Uvnitř auta nic není. Ani dopis, ani cedulka, ani deštník, nic. Jako by zrovna vyjelo z továrny.

Celý další týden stojí auto před domem a září do ulice svou kanárkovou žlutí. Dny míjejí a já si ani jednou nevšiml, že by s ním někdo odjel. Chodím kolem něj ven: na nákup, k doktorovi a s odpadky do popelnice.

Když se teď podíváte do naší ulice, všimnete si v ní jediné věci: toho auta. Všechno ostatní překřičí. Nejsou vidět nově opravené fasády domků. Nejsou vidět ani kytky v zahrádkách.

Na víkend auto zmizelo, ale muselo to být někdy v noci, protože jsem si nevšiml, kdy odjelo.

V pondělí ráno už zase stojí před mým domem. Stojí tam celý týden. Nemohu ho vystát.

Okupuje mé území.

Dřív jsem se díval z okna, abych viděl, co se v ulici děje. Rád se dívám z okna. Vím, jak se mají Karcíkovi a co dělají Müllerovi. Vím, kdy se Rozmilerovi pohádali - Rozmiler jde vždycky sekat dříví a seká ho celý den. Nebo se zavře v dílně a kouří. Vím, že před zprávami v televizi Rozmilerová venčí psa a že Kyncl chodí obden do hospody.

Teď ale nevnímám ani Kyncla, ani Müllera, ani Rozmilerovou, ani Karcíka. Nevnímám už psy, děti, kočárky, ani maminky. Teď nevidím nic než to jedovatě žluté auto.

Policajti ať si říkají, že to není moje silnice. Je to ale moje okno, můj dům, je to můj výhled, a oni nechápou, že je to krádež, že mi majitel toho auta krade výhled. To, co vidím z okna, je celý můj život!

V pátek večer jdu po schodech pomaloučku a opatrně do sklepa. Přes rameno mám tašku. Opírám se o zeď, abych neupadl. Ve sklepě jsem už dlouho nebyl. Bolí mě nohy. Budu si pak muset vzít na to prášek. Na ponku si beru největší kladivo a ostré dláto a ukládám je do tašky. Pomalu vystupuji po schodech, krůček po krůčku. Nahoře chvíli odpočívám, pak si beru svou francouzskou hůl, vycházím z domu a mířím ke žlutému autu.

(24. 8. 2006)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 11 (s diakritikou)

Odeslat