Pozn.: Tento článek byl recenzován odbornou komisí se specializací na sport. Hodnocení odbornosti článku a validity informací v něm obsažených je přiloženo v jeho závěru.
Jaké by to asi bylo, kdybychom museli vysvětlit mimozemšťanům, co je to „sport“? A vysvětlit jim to nějakým jednoduchým, pochopitelným způsobem? Abych našel odpověď na tuto otázku, pokusil jsem se (čistě pro účely tohoto článku) vžít do kůže člověka, který o sportu neví vůbec nic. Nebylo to těžké; jsem člověk, který o sportu neví vůbec nic.
Pokud si vezmeme na pomoc encyklopedii, můžeme sport definovat jako „sadu složitých koordinovaných pohybů, prováděných podle předem stanovených pravidel, které ve výsledku nedávají žádný smysl“. Je neuvěřitelné, že existují lidé, kteří si takovými pohyby vydělávají. Získávají obrovské peníze za to (a teď dobře poslouchejte), že kopou do míče nebo plácají do balonku plácačkou nebo prostě jen běhají pořád dokola a potí se. Je to celé stejně neuvěřitelné jako to, že stát rok co rok utratí o sto miliard víc, než kolik vydělá, a přesto ne a ne zkrachovat.
První zmínky o sportu pocházejí ze starověkého Řecka, kde se pořádaly několikadenní olympijské hry. Začalo to v 8. století před Kristem jen tím, že po stadionu běhali nahatí chlapi, ale už za dalších 400 let měly antické olympijské hry všechno, co očekáváme od sportu dnes: důraz na harmonii těla a duše, profesionální výkony, korupci a švindlování. Pak se 2400 let nedělo nic, co by stálo za zmínku. Do moderních dějin sport vtrhnul v podobě školního tělocviku; ten se stal záchranou pro všechny žáky mdlého rozumu, kteří z něj jako z jediného předmětu měli jedničku. Pod vlivem svých úspěchů pak tihle lumeni vymysleli sporty tak bizarní, jako je vodní pólo, metaná a kolová.
Dnešní sporty můžeme v zásadě rozdělit na čtyři skupiny:
1. Sporty pro hodně lidí najednou (např. vodní pólo, kolová, lakros, fotbal). Jsou vhodné hlavně pro neschopné lidi, co doufají, že se se svou neschopností ztratí v davu. Tím se tyto sporty podobají pěveckým sborům, které jsou zase útočištěm lidí, co vůbec neumějí zpívat, ale zpívají rádi a nahlas.
2. Individuální sporty (např. vrhání koulí, skok o tyči, běhání). Zabývají se jimi zejména notoričtí otloukánci a sociálně vyloučení jedinci, které nikdo nikdy nechtěl do týmu, takže se museli zabavit sami. Také individuální sporty jsou vhodné pro neschopné. Není u nich nikdo, kdo by se na vaši neschopnost ještě koukal.
3. Sporty pro dva lidi (tenis, box, řeckořímský zápas a asi ještě nějaké). Jsou vhodné pro chvíle, kdy se sejdou dva lidi, co si spolu nemají co říct.
4. Vrcholový sport neboli horolezectví. Vhodné pro lidi, co se radši klidně zabijou, hlavně aby byli co nejvýš a nejdál od ostatních lidí.
Někteří lidé sportují proto, že kdysi měli normální zadek a teď místo něj mají celou sedací soupravu. Doufají, že jim sport pomůže dostat jejich postavu zpátky do starých dětských oblečků. Chvíli se zbytečně snaží a pak si koupí od všeho větší velikost a stanou se fanoušky „Hnutí za pozitivní vnímání těla“ a facebookové skupiny „Božské baculky”.
Jiní lidé sportují proto, že se jim při pohybu do krve vyplavuje úplný koktejl hormonů: testosteron, adrenalin, endorfin, serotonin, saturnin a ibalgin, ale zejména tzv. „hormon štěstí“. Ten se odborně nazývá „etanol“ a do krevního oběhu se dostane v hospodě po tréninku. Někteří lidé zjistili, že k vyplavení hormonu štěstí ani není potřeba tělocvična a celý proces jeho získávání rovnou přesunuli do hospody. Aby přitom nepřišli o sport samotný, nainstalovali si nad hlavy velkoplošnou televizi, na které se zaseknul sportovní kanál.
Mohlo by se zdát, že záměrem autora tohoto textu bylo seznámit čtenáře s tím, co je to „sport“. Odborná komise se domnívá, že tohoto cíle nebylo dosaženo. V případě, že by náhodou došlo k setkání autora s mimozemšťany, jež autor zmiňuje v úvodu, odborná komise jednohlasně doporučuje mimozemšťanům autora odnést s sebou.
Doporučte cizím lidem |
Nahrajte si to do čtečky |