Výročí

(14. 8. 2003 – 14. 9. 2005, revize 27. 8. 2011)

I.

Ludvík nenáviděl koupelnu. Vy si možná při slově „koupelna“ představíte napuštěnou horkou vanu, voňavou pěnu, měkkou osušku a huňatý župan, ale pro Ludvíka byla symbolem jeho osamělých časných rán. Pokaždé si vybavil svou spánkem pomačkanou tvář v zrcadle, pocákaném od pasty, studené světlo zářivky, útočící na jeho rozespalé oči, a mokré ručníky, které ještě nestihly od včerejška uschnout a pronikavě čpěly.

Krom toho se musel pokaždé dívat na rozestavěné šampóny, kondicionéry, tužidla, změkčovadla, krémy, mléka, vody, deodoranty, depilační prostředky, barvy na vlasy, laky, odlakovače, tekutá mýdla, kartáče a kartáčky, fény, kulmy, spony, gumičky, nůžky, pinzety, pilníky, zrcátka, hřebeny, ubrousky, kapesníky, tampóny a tisíce dalších věcí své ženy. Ztracená někde mezi nimi se krčila jeho pěna na holení, kterou teď marně hledal. Zatímco zrakem zakopával o nekonečné šiky manželčiných věcí, hořce si uvědomil, že ta koupelna vlastně dodnes patří jemu – byt, který už sedmnáct let sdílí se Sylvií, je ještě pořád v jeho vlastnictví. Sdílení – jestli je to vůbec to správné slovo, napadlo ho, když si vzpomněl na včerejší večer.

Včera byl čtvrtek, kdy se s manželkou skoro vždycky pomilovali. Ludvík se šel vykoupat první. Byl hotov za necelou čtvrthodinu, oblékl si čisté pyžamo a zalezl pod deku. Než se šla vysprchovat, Sylvie se na něj ještě usmála a v očích přitom měla – po tolika letech! – takové to světýlko, které naznačuje a slibuje a nabízí nečekané, a to i přesto, že období vzájemného poznávání už měli dávno za sebou.

Ludvík se tedy patřičně naladil a stáhl si kalhoty pyžama z chlupatého břicha na boky a rozepnul knoflíky na hrudi. Manželský sex si dávno nespojoval s nějakými výbuchy vášně a touhy jako před lety, se Sylvií již mnoho let prožívali zaběhlý manželský stereotyp tolerance a kompromisů a sex byl jedním z nich. Těšil se ale na uvolnění po dlouhém týdnu, na tělesnou blízkost člověka, se kterým sdílí dobré i zlé, těšil se stejně, jako se těšíte v restauraci na své oblíbené jídlo. Ludvík a Sylvie chápali sex jako hygienickou záležitost.

Trvalo asi půl hodiny, než se dveře koupelny otevřely a Ludvík znovu zahlédl nahé boky své ženy. Jeho počáteční touha za půlhodinu dočista vyvanula; nahradila ji netrpělivost, popuzení a nakonec i únava. Na počátku čekání se snažil příjemně naladit, ale brzy jeho představy přešly od obrázků manželského (i nemanželského) sexu k myšlenkám na poslední vývoj fotbalové ligy, prošuměly přes poslední politické otázky a skončily u neradostných výsledků včerejší pracovní porady. Ludvík zaostřil ospalýma očima na chodbu, do níž z koupelny trčela Sylviina povislá zadnice.

Kdyby přišla v tuto chvíli, večer by se snad ještě dal zachránit. Jenže Sylvie se po každém vykoupání ještě pečlivě fénovala, česala, čistila si pleť, trhala obočí, holila si lýtka a podpaží, opatrně si masírovala okolí očí, krémovala si tvář, natírala si celé tělo pleťovým mlékem a teprve potom se odvážila vykročit z koupelny. Ludvík tomuto procesu z legrace říkal mumifikace.

Jak tak mžoural do tmy, uvědomil si, jak je mu fyzicky odporná tahle touha žen po prchavé iluzi mládí. Podle reklam je samozřejmě ohromně jednoduché dosáhnout mládí, stačí do sebe sypat hromady vitamínů a denně se mazat balzámy s modrými krystaly enzymů (extraktem z Mrtvého moře, z kaktusového mléka, pštrosích vajec) a zaručenými vzácnými bylinkovými extrakty (z libovolné rostliny od jetele po orchidej). Sylvie na ty reklamy dala. Na všechny. A péče o vlastní tělesnou schránku jí trvala podstatně delší dobu, než po jakou je průměrný padesátník schopen udržovat jakési sexuální vzrušení. Ludvíka přemohla únava. Zdálo se mu o mumifikovaných faraónech, o pyramidách a slunném Egyptě.

„Ludvo… Ludvíku!“ pohladila ho Sylvie po ruce, když se konečně vrátila z koupelny. Ludvík v polospánku ucítil kombinaci horké vůně krémů a tělového mléka, která se v jeho egyptském snu proměnila ve sladce hnilobnou vůni rozkládajícího se těla. „Ty už spíš?“

Nechtělo se mu odpovídat; byl příliš unavený a znechucený.

„A já zrovinka měla takovou chuť,“ žvatlala Sylvie jako malá holčička, škemrající o bonbón. „Ludvíčku, bobečku, pupíčku…“ Nezáleželo jí na tom, že je jí sedmačtyřicet a má s Ludvíkem dvě skoro dospělé děti.

Ludvík se znovu propadl do spánku. Sylvie se mezitím dotýkala svými rty jeho čela, jeho očí, tváří, rtů, svými zuby mu rozhrnula i košili a prsty mu jezdila mezi chloupky kolem pupku. „Ludvíčku, no tak, nespi…“

Ludvík se zhluboka nadechl a nozdry mu zaplnil těžký odér krémů. Z jeho ženy se mu najednou udělalo špatně. Nesnesl ten zápach, jímž se snažila zakrýt neodvratné uvadání svých vnad, odumírání buněk své kůže, potupný rozklad svého těla. Ten teplý, nasládlý puch mu v polospánku znovu splynul se zápachem tlející mrtvoly a za zavřenými víčky si představoval tvář smrti, která se k němu lísá; odvrátil se od své ženy, nespokojeně zamumlal (na víc se nezmohl) a přetáhl si deku přes obličej, aby nic necítil.

„Šmudlo, šmudlíku…“ lechtala ho Sylvie neodbytně na zádech. „Bobásku Luďásku…“

Ludvík se snažil co nejrychleji usnout a smutný povzdech své ženy už neslyšel. Probudil se až zavřeštěním budíku, který tentokrát nechal schválně dlouho zvonit; Sylvie se ale na vedlejší pelesti ani nepohnula.

To se tedy stalo včera večer. Vraťme se k Ludvíkovi, který teď stál před zrcadlem v koupelně a hledal svou pěnu na holení. S nechutí bral do ruky jednu lahvičku za druhou a opatrně si je prohlížel. Vstupoval tím do soukromí své ženy, jemuž se jindy tak pečlivě vyhýbal. Mnohé z přípravků byly zaprášené, snad měsíce či léta nepoužívané, často jen se zbytkem tekutiny či žluklého krému na dně. To byla celá Sylvie – jakmile jí nějaký přípravek docházel, koupila si nový a hned ho načala, aniž by spotřebovala ten starý.

Ludvíkovi se zastesklo po době, kdy si se Sylvií zařizovali byt: Rozdělili si v koupelně skříňku na dvě poloviny, aby se nehádali, kdo zabírá víc místa, kdo komu bere věci, kdo nemačká pastu od konce a kdo nechal v hřebenu vlasy. Dneska koupelna vypadala jako dávno zrušený kosmetický salon, vměstnaný do panelákového umakartového jádra. Ludvíkova pěna na holení se nakonec stydlivě krčila mezi Sylviinou pleťovou vodou, Sylviinou hydratační maskou a Sylviiným nočním krémem. Ty tam byly doby koupelnové rovnoprávnosti.

Zatímco si mydlil pěnou krk a bradu, šmátral Ludvík po své žiletce. Na místě, kam ji včera položil, nebyla; Sylvie mu ji musela někam zašantročit. Chvíli žiletku hledal, pak to ale vzdal. Smyl si pěnu z tváře a za tichého proklínání své ženy se utřel do ručníku, mokrého ještě od včerejška. Namísto obvyklé vůně vody po holení se mu po tváři rozlil jeho zápach.

Během oblékání se Ludvík snažil na svou spící manželku nedívat. Mimo příkoří, jehož se mu dostalo v koupelně, ho ještě popuzovalo, že ona si může spát ještě hodinu a půl, zatímco on už musí (předčasně vyburcovaný ze spánku) do práce. Když zavíral dveře, pohled na jeho ženu se mu přeci jen vnutil. Sylvie ležela na zádech s ústy dokořán, nechrápala. Ten obrázek viděl tisíckrát, ale až dnes ho napadlo, že Sylvie takhle vypadá jako mrtvá. Odolal pokušení poslechnout si, zda jeho žena vůbec dýchá; ta myšlenka mu připadala nemístná. A navíc – co kdyby skutečně nebyla naživu...

Když Ludvík odcházel z bytu, automaticky zamkl. Nikdy nezamykal, když věděl, že je uvnitř někdo živý.

Práce ho v pátek nikdy obzvlášť netěšila. Oblíbená fráze jeho nadřízených zněla „Musíme to stihnout do víkendu“ a zatímco v pondělí mělo toto úsloví spíš konejšivý účinek, v pátek odpoledne získávalo mezi ukolébanými a ospalými pracovníky úplně nový rozměr a vnášelo do poklidného běhu podniku nepříjemný zmatek.

V pátek byl Ludvík zvyklý na ledacos: na vrážení do duchem nepřítomných kolegů; na antedatování zpráv, které měly být odevzdány předevčírem; na schvalování výdajů, které už dávno kdosi kdesi promrhal, aniž se na cokoli ptal; na vymýšlení důvodů, proč nešlo udělat něco, co by udělat šlo, kdyby se neztrácel čas vymýšlením důvodů, proč to nešlo udělat – zkrátka na všechnu tu typickou páteční agendu, bez níž by byla v podniku ukrutná nuda a bez níž by se docela klidně obešel, protože nuda je člověku na obtíž vždycky méně než práce.

Ludvík pracoval v ekonomickém oddělení. Velel několika nespolehlivým, ale docela zábavným lidem, které nebylo lehké kontrolovat, ale poměrně snadno se s nimi improvizovalo, pokud šlo o páteční rychlovky.

Pracovní doba končila oficiálně v půl čtvrté, ale v pátek se většina zaměstnanců zdržela déle. Dneska musel vyřizovat zanedbanou korespondenci s klienty, kterou následně předával asistentce Radce, snaživé, ale nepříliš pohledné dívce, již přijali do firmy před dvěma měsíci a pro jejíž postavu Ludvíkovi kolegové používali adjektivum „polotučná“. Když deset minut před pátou skončili, bylo to Ludvíkovi najednou skoro líto. Domů se mu nechtělo – podvědomě se mu vtíral na mysl obrázek netečného těla jeho ženy, roztaženého na posteli s otevřenou černou jámou úst, z níž se zvedá hnilobný zápach tlejícího masa. Co když tam jeho žena ještě takhle leží? Co když byl jeho ranní dojem pravdivý? Co když skutečně je mrtvá?

Zahnal své myšlenky jako nesmyslné, ale přesto cítil, že má právě dost manželského stereotypu, hygienického čtvrtečního sexu, šesti stejných jídel pořád dokola, zabarikádované koupelny a dětinského žvatlání své ženy.

„Nedáš si ještě kafe?“ zeptal se proto Radky.

Zavrtěla hlavou. „Už jsem dneska jedno měla. A stejně už musím domů.“

„Já si dám,“ řekl a šel ho udělat do kuřárny, kde byl kávovar a stolek s křesly a gaučem. Navzdory svým slovům ho Radka následovala a zabořila se do gauče, který pod ní tiše zasténal. Na stolku stála váza s vadnoucími gerberami. Radka si je prohlížela a prsty hladila jejich okvětní plátky.

„Říkalas, že máš ráda gerbery, že jo? Že jsou to tvoje oblíbený kytky, hlavně červený,“ řekl Ludvík.

Radka přikývla: „Ani nevím, že jsem to říkala. Máš dobrou paměť.“

Ludvík se usmál. Pozoroval, jak se Radka mazlí se sametovými květy a najednou mu nepřišla tak nehezká. Ptal se sám sebe, zda náhodou nedospěl do věku, kdy se pro muže stává i pouhý věk ženy plnohodnotným měřítkem krásy. Je fakt, že na ulici se otáčel i za vysloveně ošklivými dívkami, pokud vypadaly dostatečně málo staře. Dřív si myslel, že Radka je jednou z nich, ale čím déle se na ni díval, tím více cítil, že jí křivdil. Obličej měla sice spíš zajímavý než hezký (bledé rty, lehce zvlněné hnědé vlasy a zapadlé šedé oči, ještě zmenšované brýlemi, usazenými na klenutém nose), ale když nechal sklouznout pohled o pár centimetrů níž, kde se Radce nad bříškem klenulo docela slušné poprsí, zdálo se mu, že ač není krásná, je přesně taková, jaká by měla být.

„Proč už musíš domů? Těšíš se na víkend?“ zeptal se jí.

„Ani ne. Už jsem tu z toho hotová,“ zatřásla zápěstím, ztuhlým od celodenního ťukání do klávesnice. „A oči mě taky pálí,“ zamžikala malými očky za brýlemi a pak se protáhla. „A od toho věčnýho sezení mám záda v prdeli.“

„Teda, kdo vás učil anatomii?“ zasmál se Ludvík.

Radka se taky zasmála a Ludvík si všiml, jak se jí v tričku roztřásla prsa.

„Na bolavá záda mám trik. Vyzkoušeno. Tisíce děkovných dopisů. Protáhnu tě,“ nabídl se Ludvík.

„Jak, protáhneš?“

Místo odpovědi se Ludvík postavil k Radce zády, zalomil své lokty v jejím podpaží a zdvihl ji, takže se Radka vznesla nohama do vzduchu a zaklonila se, až jí v zádech křuplo. Potom ji zase opatrně postavil zpátky na zem. Trochu ho to unavilo, ale snažil se nedýchat moc nahlas.

„Ty máš ještě sílu!“ hlesla Radka obdivně, když zase stála pevně na zemi.

„No, už to není, co zamlada,“ podotkl skromně Ludvík. „Vždyť je mi dvaapadesát.“

„Dvaapadesát? To nejsi starej. To jsi ještě mladej. Kde ses to naučil?“

„Kdysi mě to naučila manželka,“ řekl Ludvík s trochou nevole. „Ale moc si spolu v poslední době nerozumíme,“ dodal zbytečně.

„Jak to?“

Ludvík pokrčil rameny a přenesl si šálek s kávou na stolek. „Stárneme.“

Je paradoxní, že si lidé často nejvíc rozumějí v počátcích vztahu, kdy se prakticky neznají. Prvních několik týdnů jsou jedno tělo, jedna duše. Čím více se poznávají, tím více to mezi nimi skřípe a po několika desítkách let vedle sebe mnohdy žijí dva úplně cizí lidé.

„Nevypadáš, že bys stárnul,“ zalichotila Ludvíkovi Radka. „A to dnešní strniště ti děsně sluší,“ narážela na jeho ranní neúspěch v koupelně.

„Ona se taky snaží nevypadat staře,“ rozpomněl se Ludvík na včerejší Sylviinu hodinku v koupelně. „Většinou mám pocit, že jí to moc nejde.“

„U ženských je to jiný. Hele, mě ty záda pořád trochu bolí, můžeš to zkusit ještě jednou?“

„Klidně. Ale – ono by pomohlo, kdybych tě teď mohl chytnout zepředu,“ řekl Ludvík.

„Hlavně když mě přestanou bolet ty záda…“ pokrčila Radka bezelstně rameny.

Při následujícím úkonu se Ludvíkovi podařilo vytáhnout Radce tričko ze sukně a stáhnout jí podprsenku na krk. Nejdřív se trochu zastyděl, ale když se Radka rozesmála, začal se smát taky. Dodalo mu to odvahy.

„Máš recht, nedáme si kafe,“ řekl a vylil svůj šálek do umyvadla. „Dáme si brandy.“ Odemkl skříňku pod kávovarem a vytáhl z ní láhev s červenou vinětou a dvě sklenice. „To je propagační. Určené pro zvlášť dobré a solventní zákazníky naší skvělé firmy.“

„Dobré a solventní? Tak to už bude hodně archivní,“ podotkla Radka.

„Třicet voltů,“ zkontroloval Ludvík vinětu a zamkl dveře kuřárny. „Nechci, aby nás někdo viděl. Chlastat v pracovní době je přísně zakázáno.“

„Ale vždyť už je po pracovní době,“ řekla Radka.

„Chlastat v prostorách podniku po pracovní době je zakázáno ještě přísněji.“

Po první skleničce probrali několik nedokončených pracovních záležitostí a shodli se lidech, které by z podniku vyházeli. Začali vedením a nakonec dospěli k názoru, že by se celý závod dal zredukovat na tři nebo čtyři lidi, kteří by plánovali dovolené.

Po druhé skleničce si Ludvík s Radkou vyměnili své životní příběhy. Ludvíka překvapilo, že ačkoli byla Radka o dvaatřicet let mladší než on, byl její životní příběh – alespoň podle délky vyprávění – daleko spletitější a napínavější než jeho životní dráha ekonoma a velmi laxního katolíka. Také si sedli vedle sebe na gauč.

Po třetí skleničce se Ludvík Radce svěřil s tím, že ho jeho žena přestala přitahovat a s tím, jak je mu odporné všechno to mazání a líčení a krémování. Radka se mu na oplátku svěřila s tím, že se dodneška nevzpamatovala z rozchodu s partnerem a že od té doby nepoužívá kosmetiku.

Po čtvrté skleničce se Radka zvedla, svlékla si košili a podprsenku a zašeptala: „Mě ještě pořád trochu bolí ty záda…“

Ludvík k ní už dost nejistým krokem přistoupil zády, uchopil ji v podpaží a chystal se ji nadzvednout, ale Radka, už opilejší než on, mu vyklouzla a sundala si ještě sukni a kalhotky a lehla si na gauč.

„Nesundáš si i ty brejle?“ zeptal se Ludvík. Nechtěl, aby Radka spatřila jeho neforemnou, chlupatou nahotu, protože by ji mohlo napadnout rozmyslet si to, k čemu mělo dojít. Některé detaily je lepší nevidět.

Jejich milování připadalo Ludvíkovi zběsilé a houpavé jako loď na rozbouřeném moři. Nebylo to však ani tak jeho znovunalezenou vášní jako spíš množstvím alkoholu v jeho krvi. Zprvu se obával, že bude mít ve svém věku a po takovém množstvím brandy potíže s demonstrací své mužnosti, trocha hmatové stimulace však jeho obavy rozptýlila.

Usoudil, že Radka nelhala: Určitě se nemazala žádným krémem, možná dokonce ze zármutku přestala používat i deodorant. Živočišná vůně jejího potu, chloupky v podpaží a v rozkroku Ludvíka rozdráždily k nepříčetnosti. Hnětl Radce ňadra a jazykem útočil na její doširoka otevřená ústa, v nichž, jak si stačil všimnout, byly maximálně tři plomby – proti chrupu jeho manželky, který se černal amalgámem, to byl veliký rozdíl.

Ludvík byl dobrý a poctivý manžel a vždycky byl své ženě věrný. Sám sice do kostela chodil jen o Vánocích na půlnoční, ale rodiče byli katolíci a konzervativní výchova se na něm podepsala. Uvědomoval si, že dnešní ráno v něm probudilo touhu začít znovu, přesto ho vyděsilo, jak snadno je po tolika letech monogamie své ženě nevěrný. Radčino zmítající se mladé tělo, velká pevná prsa a živočišná vůně mu v mysli prudce kontrastovaly s obrázkem jeho povadlé, chemicky ošetřené manželky, žvatlavě se vtírající do jeho spánku.

Přes veškeré vzrušení začínal být unavený. Zpomalil pohyby a přitom s překvapením zjistil, že Radka pod ním leží prakticky bez hnutí. To on byl ten, kdo zařizoval veškerou akci – Radčina vášnivost byla jen iluze, vyvolaná opilostí a jeho vlastními pohyby. Také si poprvé všiml, že narozdíl od jeho ženy ze sebe Radka zatím nevydala ani hlásku. Začínal tušit, proč ji její partner opustil.

„Potřebuju si odpočinout,“ řekl a celý zpocený a unavený se svalil z erárního gauče na erární koberec, propálený desítkami cigaret, odkud se mu vůbec nechtělo vstávat. „Tys mi dala,“ oddychoval se zavřenýma očima. „Ale za chvilku můžeme pokračovat.“ Nerad odcházel od rozdělané práce a Radčina kypící postava, její pot a alkohol v něm přese všechno udržovaly plamínky chtíče. Když ale po chvíli oči otevřel, byla už Radka oblečená. Vypadala, že si i přes svou opilost uvědomila trapnost situace.

„Mu– musím už domů,“ řekla s obtížemi.

„Cože?“

„Musím už domů, vzpomněla jsem si, že mi dneska přivezou obývací stěnu. Objednala jsem si obývací stěnu,“ mumlala.

Ludvík ležel opilý, zpocený a nahý na špinavé zemi, ještě ne povadlý, se stehny potřísněnými od milování, a nad ním stála oblečená a obrýlená Radka, tvářící se, jako by právě dopsala dopis zákazníkovi. „Tak já už jdu,“ řekla nesměle a odemkla dveře klíčem, který Ludvík nechal v zámku.

„Ne!“ skočil za ní Ludvík, ale do cesty se mu postavil konferenční stolek. Zaskučel, chytil se za naražené koleno a bolestivě se svalil na zem.

„Tak ahoj v pondělí,“ řekla Radka jakoby nic. Klapot jejích podpatků se vzdaloval chodbou a zároveň s nimi se přibližovalo vrzání koleček vozíku a šourání pantoflí. Ludvík vydal táhlé zaúpění.

„Neválí se vám tu nějaký odpadky?“ nakoukla do dveří uklízečka. „Proboha, co se vám stalo?“ vyjekla, když na zemi spatřila nahého Ludvíka.

„Zakopnul jsem o stolek,“ zablekotal Ludvík a vzápětí mu došlo, že to nebyla zrovna hbitá improvizace. Radka si byla schopná vymyslet alespoň obývací stěnu.

Uklízečka zavrtěla hlavou a nevšímavě přešla místnost, uchopila odpadkový koš, vysypala ho do velkého pytle, který měla na vozíku na chodbě a vrátila ho na původní místo. Ludvík si zakryl dlaněmi přirození, jinak se za tu chvíli na podlaze ani nepohnul.

Vlastně to pro něj byla lekce, přemýšlel zahanbeně, když se vracel domů. Šel pěšky, auto nechal před podnikem, měl tedy dost času k přemýšlení a studu.

Tak především: alkohol je metla lidstva, byť by byl určen pro zvlášť dobré a solventní zákazníky podniku. Za druhé: Radku propustí. Ostatně, je ve zkušební době. Ne z osobní zášti, to ne, ale prostě proto, že nedokáže některé věci dotáhnout do konce. Za třetí: Uklízečku nechá propustit. Je to stará klepna a stejně jí nikdo neuvěří, co viděla. Všichni přece vědí, že je vzorný manžel. Asi by měl začít zase chodit do kostela. A nejen na půlnoční, kdy je kostel plný ožralů. Za čtvrté: v pondělí si přivstane a nepozorovaně dá do baru v kuřárně novou láhev brandy. Za páté: To, co udělala Radka, by jeho žena nikdy neudělala. Jednak by nešla s cizím chlapem. Jednak milování s ní má pořád něco do sebe. Jeho žena má totiž Ludvíka opravdu ráda. To, že na sebe plýtvá kosmetikou, není marnivost, to není žádná její touha nezestárnout; chce jen, aby se mu pořád líbila, aby pro něj byla přitažlivá. Jeho žena se mu chce líbit svým chováním, pohybem, chůzí, svými slovy, úsměvy, doteky, něhou. Na rozdíl od Radčiny primitivní lascivity Sylvie vůči Ludvíkovi projevovala lásku, mluvila s ním mazlivě, chtěla mu být krásnou, chtěla mu vonět.

Opilého Ludvíka přemohla něha.

Taky vůbec není stará. Radka mu řekla, že není starý a jeho žena je přeci pořád ještě o pět let mladší než on. To, že se kvůli němu maže krémy a že je k němu něžná, není odporné, to je krásné a – dojemné. Má s ním dvě děti (skoro stejně staré jako Radka!), které miluje. A narozdíl od Radky vždycky všechno dotáhne do konce. A on by měl taky všechno dotáhnout do konce.

Ludvíka zalila vlna lásky: Ano, miluje svou ženu a měl by jí to říct. Měl by jí to konečně zase říct! Tahle příhoda vlastně byla katalyzátorem jeho lásky k Sylvii! Jen díky Radce si znovu uvědomil, jak svou ženu miluje, přes všechny ty maličkosti, které by jí mohl vytknout. Určitě se najdou daleko horší věci, které by ona mohla vytknout jemu, a ona ho přesto miluje natolik, že se kvůli němu každý den snaží být stále mladá, vláčná a krásná.

Právě procházel kolem květinářství, kde už prodavačka vytírala podlahu. Zaťukal na dveře a prodavačka mu otevřela. Hned, jak ucítila odér alkoholu, který kolem sebe Ludvík šířil, toho začala litovat. Raději než hřešícím manželům prodávala květiny zamilovaným a pozůstalým.

„Jakou byste chtěl?“ zeptala se ho obezřetně.

Ludvík si nemohl vzpomenout, jaké květiny má jeho žena v oblibě. Přejížděl zrakem přes různobarevné květy, které stály na pultě, ale nic si nevybavoval. „Dejte mi od každý jednu,“ řekl nakonec váhavě. „Tuhle ne,“ zarazil prodavačku, když k pugétu přidávala červenou gerberu. „Dejte tam třeba tamhletu žlutou.“

„Mám ještě pár květů vzadu v lednici, kdybyste chtěl,“ řekla prodavačka, když už vzala jednu od každé květiny na pultu, vedle pultu a pod pultem. Vynechala jen kaktusy a palmu.

„Ne, to stačí,“ zavrtěl hlavou Ludvík. Kytice mu už teď připadala nápadně velká. „Za kolik to bude takhle?“

Prodavačka chvíli zápasila s kalkulačkou. „Devět set třicet šest,“ zvedla nakonec zrak. Ludvík jí s úsměvem podal tisícovku. „To je dobrý.“

Když vyšel ven, našel v kapse balíček žvýkaček a tři si hned dal do pusy, aby co nejdříve zahnal nepříjemný závan alkoholu.

Přede dveřmi bytu nemohl najít klíče. Zazvonil proto a Sylvie mu přišla otevřít. Přes velikou kytici ho vůbec nebylo vidět.

Když pochopila, že to je její manžel a že ta přeplácaná, pestrobarevná kytice je skutečně pro ni, rozesmála se a hned napouštěla v koupelně – v té koupelně, ve které měla všechny ty své lahvičky a mastičky a spreje – umyvadlo, aby do něj květiny položila. Pořád se ještě usmívala. „Ludvo, to je snad poprvé v životě, cos nezapomněl na výročí naší svatby!“

Sylvie si dokonce ani nevšimla jeho opilosti. Nebo ji ignorovala, těžko říct. Uvařila dobrou večeři a večer se něžně pomazlili. Ludvík se cítil povinen využít své náhle nabyté výhodné situace. Druhý den ráno navrhl manželce, že uklidí koupelnu, na což samozřejmě nepřistoupila, neboť trvala na tom, že se toho ujme sama. Ludvík (navenek neochotně) souhlasil a podmínil to tím, že vyhází všechno nepotřebné harampádí. Po úklidu zbylo v koupelně jen asi deset lahviček a krémy bylo možné spočítat na prstech jedné ruky. Ve skříňce se uvolnily čtyři police, do kterých si Ludvík labužnicky uložil pěnu na holení, hřeben a žiletku. Potom přemýšlel, co podnikne se zbývající poličkou.

Celé sobotní odpoledne strávil tím, že zjišťoval, kde na záchodě netěsní odpad, na nějž si žena už léta stěžovala. Kobercovou páskou omotanou kolem odpadní roury problém zápachu nevyřešil, takže nakonec zajel do supermarketu a šalamounsky koupil osvěžovač vzduchu, který nainstaloval vedle držáku na toaletní papír.

V sobotu večer se Ludvík se Sylvií pomilovali a v neděli oba spali až do desíti hodin a pak plánovali, kam pojedou na dovolenou.

Celý víkend se k sobě chovali tak nápadně hezky jako už dlouho ne a jejich syn, který je přišel navštívit mezi dvěma flámy, chtěl málem volat psychiatrii.

V pondělí ráno se Sylvie vzbudila společně s Ludvíkem už v půl šesté a zatímco se v koupelně holil, připravila snídani.

Ludvík do práce běžel, takže tam byl první a mohl do uzamčeného baru v kuřárně nepozorovaně postavit nové, neotevřené brandy, které koupil v sobotu. Sepsal posudek na Radku a položil ho na stůl zatím nepřítomnému řediteli. V posudku zdůraznil, že ačkoli je nová pracovnice učenlivá a pořádná, schází jí soustředěnost a vytrvalost, a především není schopná dovést práci do konce. Přičítá to mimo jiné jejímu těžkému osobnímu životu (rozchodu s partnerem), který však nesmí být brzdou v pracovním výkonu. Nakonec doporučil pracovnici ve zkušební době propustit.

Ještě než se objevili první spolupracovníci, vyklepal na podlahy v kancelářích obsah několika popelníků a důkladně jej rozmazal. Do košů naházel papíry a další odpadky a odpoledne se u ředitele dožadoval jména uklízečky, která měla v pátek službu. Když mu bylo sděleno, navrhl jejích služeb dále nevyužívat.

Poté převzal nové úkoly, které měl do víkendu zpracovat, přečetl si je, rozvrhl si práci na následující čtyři dny a začetl se do novin.

Když se vrátil domů, čekala ho žena. Překvapilo ho to, protože se v pondělí vždycky vracela z práce až po něm.

„Ty zasranej smradlavej kurevníku, ty si ještě dovoluješ lýzt za mnou s kytkou, ty děvkařská svině, ty hnusný prase, ty- ty- ty---“ Rozvzlykala se.

Ludvík se na ni díval nechápavě.

„Vím všechno o tobě i tý tvý couře, ty sviňáku,“ zalykala se pláčem a slzy jí ničily pracně nanesený makeup. „Volala mi máma, že jí to paní Šerá, co u vás uklízí, přišla říct! Ale klidně si jdi šukat za tou svou kurvou, jí si kupuj kytky, ty hnusný prase! Snad si nemyslíš, že si u mě blbou kytkou všechno vyžehlíš! Na výročí naší svatby! Hajzle!“ Popadla Ludvíkovu páteční kytici, vztekle ji rozlámala a hodila ji Ludvíkovi pod nohy.

„Já ti to všechno vysvětlím,“ začal Ludvík nepřesvědčivě a připadal si jako postava ve špatném filmu. „Do hajzlu, věř mi, já tě fakt miluju!“ Sylvie zmizela v bytě a práskla za sebou dveřmi. „Kurva, Sylvie, vždyť nic nechápeš!“ křičel na zavřené dveře.

Bylo to poprvé, co Ludvík vyznával ženě lásku řvaním vulgarismů.

„Co je na tom, do prdele, k chápání? Šukáš s mladejma kurvama!“ ozvalo se z bytu.

Sylvie už měla v předsíni připravené sbalené kufry. Popadla je a vyrazila přes protestujícího Ludvíka ze dveří. Ludvík běžel po schodech za ní. „Sylvie, počkej, takhle to vážně nebylo, přece bys nevěřila starý bábě…“

„Sviňáku! Kurevníku! Hajzle!“ rozléhala se chodbou odpověď a její ozvěna rozdrnčela dveře partají.

Ludvík se vrátil do bytu, zavřel dveře a v kuchyni usedl na židli. Ksakru, co teď? Vždyť ona fakt nic nechápe. Kde ji bude hledat? Kam jela? A zrovna teď. Teď, když ji po letech začal zase milovat.

Zhluboka si povzdechl a šel si opláchnout obličej do koupelny. Když se osušil, s překvapením zjistil, že v ní nezůstala ani jediná lahvička jeho ženy, ani tuba, ani krabička. Ludvíkovi bylo na umření. Zaťal pěsti, zavřel oči, jež se mu zalily slzami bezmoci a vztekle kopl do umakartové stěny koupelny. Dvířka toaletní skříňky se otevřela a odhalila, že její poličky jsou prázdné, až na Ludvíkovu pěnu na holení, hřeben a žiletku.

Asi hodinu a půl bloumal po bytě a nevěřícně zjišťoval, že si jeho žena zapečetila své skříně a že si vzala hotovost, kterou si schovávali do plechovky od sušenek.

Připadalo mu to smutně ironické: Znovu se zamiloval do Sylvie jen díky tomu, že jí byl nevěrný. A protože jí byl nevěrný, Sylvie ho opustila.

Ludvík si lehl na postel, zavřel oči a zaposlouchal se do osamělých tónů, které k němu zdálky doléhaly jako ozvěna: továrna v dálce, skřípění brzd auta na ulici, bouchnutí dveří jejich paneláku, křik dětí na hřišti, pravidelný rytmus kapek, které v kuchyni odkapávaly ze špatně utaženého kohoutku do dřezu a rozléhaly se bytem, který mu náhle připadal prázdný a opuštěný.

Když se setmělo, vešel do (krásně čisté) koupelny, aby se vykoupal. Než vlezl do vany, stál dlouhou chvíli nahý před zrcadlem. Jeho výraz byl stejně prázdný, jako teď byla koupelna. Jeho koupelna.

Nechme ho stát samotného v jeho koupelně, s jeho ručníkem, jeho pěnou na holení, jeho hřebenem a jeho žiletkou.

II.

Když se Sylvie ráno probudila, byl už Ludvík v práci. Poté, co na záchodě spláchla, vešla do koupelny a pustila si teplou vodu. Krátká teplá sprcha byl její každodenní rituál: vzpružila její po ránu rozlámané tělo a dodala jí energii do zbytku dne. Její vztah ke koupelně byl přesně opačný než jejího muže. Do koupelny se těšila. Byl to jeden ze Sylviiných příjemnějších stereotypů.

Sylvie totiž zastávala názor, že každý život má dvě důležité složky: stereotyp a výjimečnost. Jakmile jedna ze složek chybí, stane se život nesnesitelným.

Stereotyp nám dává jakýsi pocit jistoty, že se k něčemu můžeme vracet ve chvílích drobných denních nejistot. Stereotyp je ranní sprcha, večeře v sedm, zelený kartáček na zuby, sex ve čtvrtek, práce do pěti a linka autobusu číslo dvanáct. Stereotyp udává našemu životu rytmus, stejně jako mu ho udává střídání dne a noci, dnů v týdnu, ročních období a tlukot srdce.

Výjimečnost je kořením života. Výjimečnost jsou záchytné body, o které se může naše paměť opřít, když se brodí uplynulou vodou minulých let. Je to odbočka od pevné silnice stereotypu, z níž se většinou zase na původní silnici vracíme a když se pak ohlédneme, neohlížíme se za stovkami kilometrů rovné silnice stereotypu, ale za těmi několika odbočkami, které jsme z ní učinili.

Kdyby se život skládal jen z věcí výjimečných, stala by se výjimečnost stereotypem a naopak, kdyby nebyl stereotyp našich životů alespoň občas přerušen výjimečností, splývala by nám cesta, po níž jdeme, v jediný šedý pruh, její začátek s jejím koncem.

Sylvii připadalo, že se se svým mužem Ludvíkem už pár let plahočí v ojetině jejich manželství po šedé silnici stereotypu, po silnici, z níž žádná odbočka nevede a nikdy vést nebude. Vždycky, když se takříkajíc snažila jemně trhnout volantem, aby konečně někam odbočili, vrátil ho Ludvík velice rychle zpátky.

Sylvie otřela orosené zrcadlo v koupelně – neušlo jí, že ho Ludvík jako obvykle zacákal zubní pastou. Včera zase nechal holicí strojek plný pěny a vousů mezi hřebeny. Jeho nepořádnost jí dokázala někdy dost hnout žlučí.

Možná si vzpomínáte, že podobně se Ludvík cítil při pohledu na řady Sylviiných zaprášených lahviček a mastiček. Zdá se, že se nám paradoxně hnusí jen cizí špína – zatímco špinavý hřeben někoho jiného je důvodem k pohoršení a dezinfekci, svým vlastním se mnohdy češeme i několik let, aniž by inkriminovaný hřeben přišel do kontaktu s mýdlem. K vlastní špíně chováme až intimní vztah.

Ještě včera večer, když se Sylvie vykoupala, to zrcadlo od pasty nebylo. Otírala ho totiž, aby se podívala, jak se čas podepisuje na její tváři; po stranách rtů se jí začaly dělat docela výrazné vrásky. Pomocí krémů se snažila času trochu čelit (se střídavými úspěchy), což se o Ludvíkovi říct nedalo – zdálo se jí, že Ludvík, který na ni čekal v ložnici, na stav svého těla rezignoval. „Nebudu přeci popírat svůj věk,“ tvrdíval.

Popírat svůj vlastní věk. Drzost, která se proměnila v nutnost. Staří už nikoho nezajímají. Filmy se točí pro mladé a jsou o vztazích mezi mladými krásnými lidmi. Většina knih se zabývá mladými lidmi. Rádia hrají pro mladé. V reklamě starci nevystupují – dokonce i inkontinenční pleny dnes inzerují poměrně mladí lidé.

Nepopiratelná výhoda mládí je v tom, že je jeho přirozenou vlastností se opotřebovat. Věci, které se opotřebovávají, je totiž možno za peníze opečovávat. Aby to celé fungovalo, je potřeba pokoušet se být neustále mladý. Proto jsou starší lidé vytěsněni z reklam – je jim dáváno najevo, že se s nimi už nepočítá.

Když už stáří (fyzické či psychické) nelze dál maskovat, nahradí se novým mládím, které vydělá nové peníze. Většina mladých (ať už skutečně mladých nebo starých mladých) si neuvědomuje, že tenhle stroj na peníze vymysleli staří. Že donutili své vrstevníky, aby se styděli za to, že nejsou mladí. V tuhle chvíli je to především Sylvie, kdo se stydí. Stydí se za to, že ji její tělo zradilo – stárne, ale ona přeci ještě není stará! – a stydí se i za Ludvíka – protože jemu je podle všeho jedno, že není mladý. Sylvie zastávala názor, že jedině ten, kdo už je opravdu starý, nechává stárnout i své tělo.

Ano, věk se stal předmětem studu, je sám o sobě prohřeškem, čímsi nepřípustným, odporným, odpudivým. Povadlá kůže, svěšené prsy a břicho, mužská pleš, kůže, jež začíná být tělu příliš malá či velká, končetiny, postupně se kroutící jako kmeny starých stromů – všechno tohle jsou znaky plynoucího času, předobrazy blížící se smrti, smrti, která je zakázaná, nepřípustná, nevyslovitelná v dobré společnosti. Je to podobné, jako se ve dobré společnosti nesluší mluvit dejme tomu o fekáliích. Slovo „fekálie“ sice samo o sobě nesmrdí, ale označuje cosi nechutného. Ukazovat ve společnosti povadlou kůži a neforemné, rozbolavěné tělo znamená předvádět jí symbol blížícího se zániku. Proto je třeba se vyvarovat toho, aby bylo stárnoucí tělo vystavováno; vzbuzuje totiž odpor, nepříjemné a nechutné představy zániku a smrti.

V lidech, kteří svá těla i v pokročilém věku svlékají do plavek, je nesmírná dávka odvahy, drzosti, ba – pomyslela si Sylvie – bezohlednosti vůči ostatním.

Proto je pro Sylvii přirozené pečovat o své tělo. Každý člověk bojuje s vlastní smrtelností. Možná vás napadlo, že Sylviiny (a Ludvíkovy) děti jsou přeci způsobem, jak dát životu smysl, jak do budoucnosti přesáhnout omezenost vlastní lidské existence. Vzpoura proti tělu ale byla pro Sylvii dalším – jaksi intimnějším – způsobem, jak bojovat se smrtí. „Nebudu přeci popírat svůj věk,“ říkal Ludvík, ale Sylvie si nikdy nemyslela, že by ona popírala svůj věk. Jen se nehodlala smířit s postupným rozkladem svého těla, jemuž se Ludvík defétisticky podvolil.

Přesto byl Ludvík pro Sylvii jediným důkazem, že ač stárne, je ještě pořád přitažlivá. Vzali se pozdě – jí bylo třicet, jemu o pět víc. Oba pocházeli z konzervativních rodin a než se vzali, byli spolu šest let. Za celou dobu, co byli spolu, si, pokud věděla, nebyli nevěrní.

Teď, po třiadvaceti letech života ve dvou, byl Ludvík její zárukou, že ještě neztratila všechnu svou přitažlivost. Každý čtvrtek se spolu milovali. Nebyla v tom samozřejmě už počáteční vášeň, ale přeci zůstala v jejich fyzické lásce jakási jistota a klid – vlastně stereotyp, nic, na co by mohla vzpomínat – přesto ale každé milování Sylvii ujistilo v tom, že nepřestala být ženou.

Byl tedy čtvrtek večer, Sylvie stála před zrcadlem a jak se dívala na další z příznaků svého stárnutí, zatoužila po Ludvíkovi a jeho těle – jen proto, aby ji (jako každý týden) ujistil, že nestárne, že je pořád tou dívkou, kterou před čtvrtstoletím s koktáním pozval na víno (bylo to trapné a krásné – příliš často zapomínáme, jak může být trapnost krásná!). Jistěže je dnes Sylvie zkušenější, ale pořád je stejně žádoucí.

Sylvie tedy vlastně netoužila po Ludvíkovi (jak si namlouvala), ba ani po jeho touze (neboť muž a jeho touha, to jsou pro ženu dvě oddělené věci – zatímco muž ji může odpuzovat, jeho touha je vždy přitažlivá). Netoužila ani po sexu, toužila jedině po Ludvíkově stereotypním ujištění, že je pořád ještě žena.

Sylvie se jako žena viděla jen díky očím ostatních. Ve chvíli, kdy pro ostatní přestává být ženou, přestává být ženou i pro sebe, chřadne a pustne. Každá žena se potřebuje cítit jako žena, potřebuje být ženou, a tak dělá všechno proto, aby to ostatním dokázala – vlastně ne, dělá všechno proto, aby to ostatní dokázali jí. Oči jejího manžela proto byly pro Sylvii dokonalejším zrcadlem než to, do něhož se dívala.

Natřela se parfémovaným pleťovým mlékem, aby byla voňavější a její tělo vláčnější a kluzčí, zhasla v koupelně a nahá přešla do ložnice. Ludvík ležel na boku. Dotkla se jeho dlaně: „Ludvo… Ludvíku! Ty už spíš?“ Ludvík jen nevrle zavrčel a ucukl rukou.

Zrovna dneska, zrovna teď jí to přišlo líto. Po několika neúspěšných pokusech Ludvíka probrat k životu se přikryla a dívala se do tmy. Chtělo se jí vzlykat. Ne že by se to stalo poprvé, to ani zdaleka ne, ale byla v poslední době nějak citlivější a její tělo potřebovalo pohladit a ujistit, že o něj někdo stojí. Že by o ni Ludvík ztratil zájem? Že by mu už připadala příliš stará?

Je to tak – zatímco celá léta přecházel Ludvík její nedokonalosti mlčením, dnes přetekla míra, za kterou už není schopen jít. Dneškem počínaje se rozhodl s ní nespat, protože už pro něj přestala být ženou.

Třeba se s ní Ludvík miloval jen ze soucitu, nebo – co hůř – jen ze zvyku, jen proto, aby nevyjel ze zažitých kolejí manželského stereotypu. Nebo si našel milenku, prý mají teď v práci nějakou novou sekretářku; co když s ní spí a ona, Sylvie, mu už není dost dobrá? Co když už ji nemá rád? Co když se mu hnusí?

Myšlenky Sylvii vířily hlavou, nakonec je ale překonala únava a Sylvie se probudila až poté, co za Ludvíkem ráno zaklaply dveře.

Teď tedy bylo páteční ráno a Sylvie znovu stála před zrcadlem. To vážně vypadá tak staře? Zatáhla břicho a potěžkala si prsa. Vždyť to přece není tak hrozné, konejšila sama sebe, nemůže to být tak hrozné. Včera ji nezarazilo, že ji Ludvík odmítl (nebylo to poprvé), ale způsob, jakým tak učinil: žádná omluva, žádný úsměv, jen zlostné zavrčení a ucuknutí. Ludvík se rozhodl ji ignorovat, nevšímat si jí! Vůbec je v posledních letech nějak nevšímavý. Koneckonců – v jednotvárném rytmu jejich soužití bylo sotvaco ke všímání. Ludvíkova pozornost otupěla natolik, že si nevšímal už ani jejich chátrajícího bytu (tak třeba na záchodě to už snad rok páchne, nejspíš tam něco netěsní). Všímá si vůbec vlastní nevšímavosti?

Jediná věc, která se za léta jejich manželství mění, je její uvadající tělo. Přišlo jí líto, že má v téhle koupelně časem zchátrat, nepovšimnuta, nedoceněna. Napadlo ji, že včerejší nocí ji Ludvík odsoudil. Zatímco si vařila ranní kávu, uvažovala Sylvie o tom, zda je Ludvíkovi stále ještě ženou, či zda ji odsunul do pouhé role manželky: služky, která Ludvíkovi nakupuje, vaří a pere. Sama se necítila stará – nechtěla se cítit stará – jenže pokud jí to okolí (tedy Ludvík) dává takhle okatě najevo, pak jí nezbyde než si uvědomit, že patrně stará je.

Když jela do práce, přihodila se jí zvláštní věc. Jezdila každý den do práce stejným autobusem a pokaždé se stejnou, skoro o deset let mladší kolegyní z bloku vedle. Ve voze už nebylo místo k sezení; většinu z nich zabrala školní mládež. Sylvie se postavila s kolegyní do uličky a začaly si povídat. Chlapec, asi desetiletý, který seděl na sedačce pod nimi, se chvíli rozhodoval, která z nich je starší, a pak se otočil k Sylviině kolegyni: „Nechcete si sednout?“

Ne, nevybral si ji proto, že by se mu víc zamlouvala, v jeho hlase nebylo nic než úcta ke staršímu. Sylviina kolegyně nabídnuté sedadlo s díky a studem odmítla a Sylvie se pro sebe usmála; bylo to její první dnešní vítězství.

Sylvie pracovala v bance jako úvěrová poradkyně: starala se o zákazníky, jimž měla banka poskytnout úvěr. Nebyla to snadná práce, Sylvii často vyčerpal nějaký samolibý hlupák, který si na ní vyléval zlost z vlastních neúspěchů. Dokázala proto ocenit, když se muž uměl chovat – a když se k tomu uměl i obléknout, oholit a navonět, změnilo se obchodní jednání v zážitek. Většina klientů, s nimiž přicházela do styku, se oblékala, holila a voněla– ale uměl to jen zlomek z nich.

Jeden exemplář z toho zlomku stál právě před ní. Hádala mu tak pětačtyřicet a působil na ni dojmem, že žádný z těch roků nepromarnil.

„Máte hezké zuby,“ řekl, když pro něj vyplňovala jakousi smlouvu; přejížděla očima jednotlivé kolonky formuláře a kousala přitom propisovačku.

„To jsou moje,“ řekla hloupě a hned toho zalitovala. V jejím věku totiž nebylo až tak obvyklé, aby měl někdo tak pěkné, zdravé, bílé přední zuby jako měla ona a přitom nebyly umělé. Vždycky si tajně přála, aby jí Ludvík pochválil zuby, ale nikdy se toho nedočkala.

„Ty nohy, jsou, předpokládám, taky vaše?“

„Ne, ty jsem si nechala dělat. Z prasečí kýty,“ zasmála se Sylvie.

„Hezky se smějete,“ řekl muž. „A ten smích je váš? Pravý?“

Usmála se na něj. „Tady to podepište,“ předložila mu formulář. Schválně si k tomu stoupla a naklonila se k němu. Kdy jí Ludvík řekl naposledy, že se hezky směje? Nedokázala si vzpomenout.

Abychom nebyli k Ludvíkovi nespravedliví, je třeba poznamenat, že Ludvík Sylvii řekl, že se pěkně směje, už před čtyřiadvaceti lety. Poté, co se to Sylvie z jeho úst dozvěděla, připadalo mu zbytečné jí tenhle fakt neustále opakovat. Zvlášť proto, že měl ověřeno, že sama Sylvie si až moc dobře pamatuje, co jí kdy kde řekl.

„Snad to bude znít hloupě,“ řekl muž polohlasem, „ale já tyhle úřední prostory nemám rád. Je mnohem příjemnější podepisovat smlouvy třeba v kavárně. Nebo u vína. Samozřejmě byste musela být u toho, abyste mě nemohla nařknout, že to podepsal někdo jiný. Kdy končíte?“

Sylvii jeho proslov zaskočil. „Prosím?“

„Promiňte. Nechtěl jsem se vás nijak dotknout. Já jen, že ženu, jako jste vy, člověk nepotká každý den. Chtěl jsem vás někam pozvat, ale...“ věnoval jí muž omluvný pohled, „byl to hloupý nápad, promiňte.“ Nechal slova chvíli působit a pak dodal: „Víte, mně je vždycky trochu líto, když se nemohu seznámit s lidmi, se kterými bych se seznámil rád. Člověk je pak celý život obklopen týmiž lidmi a nemá šanci se z toho kruhu vymanit.“

Sylvii to znělo to logicky. Kolikrát jste potkali v autobuse, na ulici, v obchodě člověka, který vás zaujal, s nímž byste si třeba jen rádi popovídali? A kolikrát jste k němu přišli a zapředli s ním hovor? A na druhou stranu – i vám by bylo příjemné být tím, o koho je zájem. Sylvii to bylo velmi příjemné a napadlo ji, že právě dostává šanci vlít do šedi svého života trochu romance jak z červené knihovny.

„Dneska končím dřív, už v půl čtvrté. Kde?“ řekla tiše Sylvie, tak, aby to neslyšela kolegyně z vedlejší přepážky. Kolegyně z vedlejší přepážky ráda poslouchala, ještě raději mluvila a mezitím už nestíhala myslet.

„–vždycky mi připadalo zvláštní, jak je naše společnost uzavřená; to, že si chceme jen tak popovídat s někým, kdo nás zajímá, je hned považováno za začátek něčeho neslušného a nemorálního–“

„Počkejte,“ chytla muže za ruku a ten zastavil svůj monolog. „Po půl čtvrté se můžeme sejít. Naproti bance je kavárna. Vezmu tam i vaše smlouvy. Můžeme je tam probrat. Občas tam s klienty chodívám. Určitě je tam na práci větší klid než tady.“

„Zařídím tam rezervaci.“ Aniž by úvěrovou smlouvu podepsal, muž zavřel svou diplomatickou tašku, zvedl se ze židle a s úklonou a decentním úsměvem se otočil a zmizel ve dveřích. Zůstal po něm lehký odér luxusního parfému, který Sylvie labužnicky vdechovala do doby, než si kolegyně z vedlejší přepážky ke svačince nerozbalila bagetu s vajíčkem a uzeným salámem.

Zpočátku v kavárně skutečně probírali úvěry, ale později se dostali k věcem, jako jsou knížky, které se jim líbí, filmy, televize, hudba, děti, vztahy. Sylvie samozřejmě přiznala, že je vdaná; Tomáš (tak se muž představil) řekl, že závidí jejímu manželovi, protože ženu, jakou je ona, každý muž mít nemůže. Sylvii lichotilo, že muž, který roztírá balzám po jejím pošramoceném sebevědomí, je muž pohledný, inteligentní a žádoucí. Lichotilo jí, že může ještě někoho přitahovat, být pro muže atraktivní fyzicky, animálně. Že se tyhle věci pořád ještě dějí. Že červená knihovna nelže.

Ne v ní, ale v Ludvíkovi je chyba. V poslední době se chová dočista jako trubec, který ji degradoval do role služebné, přitom sám stárne daleko rychleji než ona. Když zpětně sledovala, jak se Ludvík měnil za to čtvrtstoletí společného života, zjistila, že kromě plešatění a tloustnutí zůstal prakticky stejný.

Ludvík byl šedivý jako ta silnice jejich manželství, ze které nevedou žádné odbočky. Ano, občas jí s ním bylo dobře, ale nemohlo by jí být s někým jiným lépe? Proč se celý život vázat na jediného člověka jen proto, že je jí s ním celkem tak nějak dobře? Proč nezačít před padesátkou znovu a lépe, když to jde?

Sylvii připadalo, že Ludvík je jakousi její oporou, která – snad únavou materiálu – přestávala fungovat. Měla pocit, že podobně jako milování se jejich vztah léty proměnil v prostý zvyk, v setrvačnost, kterou bylo jednodušší udržovat než vztah. Pokud se má dočkat odbočky ze nudné silnice, musí tak učinit sama, na vlastní pěst, protože Ludvík se k ničemu takovému nikdy neodhodlá.

Sylvie domů nespěchala, věděla, že v pátek se vrací Ludvík pravidelně až kolem sedmé, protože mívá víc práce. I kdyby se vrátila později, vždycky se mohla vymluvit na to, že se byla podívat po obchodech a nákupních centrech.

Když ji Tomáš kolem šesté hodiny pozval k sobě na pokoj, měla v sobě už skoro sedmičku vína a říkala si – koneckonců, proč ne? Kdyby byla střízlivá, asi by se snažila tyhle myšlenky zahnat; nikdy nebyla Ludvíkovi nevěrná. Teď jí však připadalo, že by byla hloupá, kdyby se nechopila šance, možná poslední v životě. Je jí čtyřicet sedm, není nijak zvlášť krásná, nepřipadá si ničím výjimečná, včera ji pořádně naštval manžel a teď tu před ní sedí muž, který jí zničehonic nabízí teplo a intimitu svého pokoje a, jak předpokládala, i svého těla. Nabízí jí zkusit si, jak chutná – po třiadvaceti letech! – sex s někým jiným, než je její manžel. Nechtěla se ptát proč, protože se bála odpovědi, ale nakonec souhlasila. Tomáš zaplatil, pomohl jí z křesílka a galantně jí podal kabát. Sylvie se trochu potácela, protože byla opilá a ze stejného důvodu si myslela, že její klopotná chůze působí sexy. Tomáš byl taky opilý, takže mu to sexy připadalo.

Navzdory svému věku žil Tomáš sám v pronajaté garsonce v šestém patře věžáku nad hlavní třídou; byl poměrně čerstvě rozvedený, ale jeho garsonka ukazovala na pořádnost a čistotu, nebyl to žádný staromládenecký kutloch. Když se za dvojicí zavřely dveře, začaly být dlouhé řeči zbytečné. Oba cítili, že je třeba využít chuti i nedostatku zábran, než alkohol vyprchá.

Objektivně vzato, milování s Tomášem nebylo nijak divoké; bylo ale příjemné a především úplně jiné než milování s Ludvíkem. Daleko víc než fyzický akt samotný vzrušoval Sylvii pocit, že muž, jehož objímá, ji považuje za přitažlivou – a novou. Vzrušoval ji i pocit, že dělá něco špatného. Vzrušoval ji pocit mstící se manželky, ženy, která tímhle způsobem ponižuje svého manžela za to, jak s ní zachází. Vzrušovalo ji, že se Ludvíkovi mstí vlastním tělem, tím tělem, které včera odmítl. Její pomsta jí připadala o to hezčí, že o ní Ludvík nebude vědět. Musela se mu v duchu smát, když si představila jeho postavu: neforemné tělo olysalého padesátníka, který se neladně a bez špetky fantazie namáhá nad tím jejím, stárnoucím sice, ale zralým, hladkým, voňavým.

„Jsi dokonalá,“ řekl jí Tomáš poté, co vyvrcholil. „Dokonalá.“

„Byls úžasnej,“ zašeptala mu, i když sama vyvrcholení nedosáhla.

Tomáš, nahý a s ochablým penisem, nalil oběma víno. Seděli na posteli, přikrytí dekou, a upíjeli ze sklenic.

„Žena je nejdokonalejší ve tvém věku,“ řekl Tomáš. „Je jako víno, co má za sebou sladkost burčáku, který se rychle kazí, jako víno, které už dozrálo v sudech a dosáhlo vlastní jiskry a buketu. Když je ženě dvacet, je její tělo mladé a krásné, ale nezaslouží si ho. To, že je krásná, není její zásluhou. Když je jí tolik jako tobě, je na ní vidět, jak se o sebe stará, jaký má přístup k životu; její tělo mluví. Ve dvaceti je ženské tělo jako nepopsaný deník, čistý, ale prázdný; po čtyřicítce je knihou, ve které lze číst. Každá kniha je svým způsobem nedokonalá, ale v té nedokonalosti je něco lidského, něco krásného. Je v ní kus zkušenosti a moudrosti.“

Sylvie poslouchala se zatajeným dechem. Taková slova by od Ludvíka nikdy neslyšela, byl přeci jen ekonom. „Umíš krásně mluvit,“ zašeptala. „Nemáš tic-tac? Manžel pozná, že jsem pila.“

„Neříkalas, že jste v práci měly oslavu narozenin?“ zeptal se Tomáš a mrknul u toho jedním okem.

Když Sylvie narážku konečně pochopila, mrknutí spiklenecky vrátila Tomášovi. „No jasně. Oslavu. Kolegyně měla padesátiny a trochu jsme se opily. Ale stejně už budu muset jít.“

Tomáš zívl.

„Uvidíme se ještě?“ zeptala se Sylvie.

„Miluju, když se na tohle žena zeptá dřív než muž,“ řekl Tomáš. „Zavolej mi,“ přešel stále ještě nahý ke svému kabátu, zatímco se Sylvie v koupelně umývala. Když se oblékala, vytáhl z peněženky vizitku a podal ji Sylvii.

Když Sylvie dorazila domů, Ludvík tam ještě nebyl. Typické. Pátek večer a ona je doma sama. Dcera jela za kamarádkou do vsi za městem, syn se vrátí z internátu až zítra. V kolik hodin vlastně? Šla se podívat do kalendáře, kde měla napsanou hodinu příjezdu a zjistila přitom, že na dnešek připadá výročí její svatby s Ludvíkem. Nejdřív v ní hrklo, ale pak se rozesmála. Ta ironie! Vlastně je to smutné, jako každá správná ironie. Šla se upravit do koupelny, měla od Tomáše rozmazaný makeup a pocuchaný účes. Sice pochybovala, že by si toho Ludvík všiml, ale riskovat to nechtěla. Vyčistila si zuby.

Pár minut před půl sedmou se ozval zvonek. Zapomněl si snad Ludvík klíče? Šla mu otevřít a byla šokovaná: se širokým úsměvem jí podával pugét květin. Na rozdíl od ní na to, že mají výročí, nezapomněl! Bylo jí skoro do pláče. Takový důkaz lásky ve chvíli, kdy se mu ona pomstila za to, jak ji včera odmítl.

Jakto, odmítl? Vždyť to byla jen její konstrukce, pouhý dojem. Možná byl jen unavený, neměl náladu. Třeba se mu mstila zbytečně... Udělalo se jí špatně ze sebe samotné a trochu zavrávorala, ale přes kytici to její muž vůbec nemohl postřehnout. Nadechla se a začala se smát.

„Ludvo, to je snad poprvé v životě, cos nezapomněl na výročí naší svatby,“ říkala, když napouštěla v koupelně květinám vodu do umyvadla, a poprvé v životě mu to v duchu vyčítala. Proč, proboha, nezapomněl zrovna letos? Aby se cítila ještě provinileji?

Bylo jí líto, že manželovi křivdila, když ho v duchu osočovala z toho, že mu připadá stará a zvadlá. Rozhodla se, že mu to o víkendu vynahradí.

Ještě týž den uvařila rychlou, ale dobrou večeři, a večer byla k Ludvíkovi tak vstřícná, jak jen dokázala. Celou dobu v ní hlodal hrozný pocit viny. Nejraději by dnešní příhodu s Tomášem úplně vymazala z paměti. Jak to mohla udělat? Jak se mohla mstít muži, se kterým žije třiadvacet let a který ji i po takové době miluje?

Celý víkend dělala všechno pro to, aby na svou eskapádu zapomněla. Chovala se k Ludvíkovi hezky a on jí to oplácel, uklidili spolu koupelnu, která, jak věděla, už dlouho Ludvíkovi ležela v žaludku, plánovali společnou dovolenou a už od časného odpoledne oba popíjeli koňak.

Když v sobotu podvečer přijel jejich syn, své rodiče nepoznával. Bytem voněla obrovská kytice, oba byli opilí a smáli se na sebe jako dva puberťáci.

Po mnoha letech by to pro Sylvii mohl být krásný, romantický víkend, kdyby ji celou dobu netížilo svědomí. Pronásledoval ji strach, že její nevěru Ludvík odhalí a že se s ní bude chtít dát rozvést. Začala se bát. Uvědomila si, že má Ludvíka ráda, a že by o něj – přes všechny jeho chyby – nerada přišla.

V pondělí ráno vstala spolu s ním, ačkoli mohla ještě víc než hodinu spát, a udělala mu snídani. Vzpomínala při tom na páteční odpoledne a trochu se jí u toho třásly ruce.

Pak odešla do práce, kde jí chvíli před jedenáctou zazvonil telefon a na druhém konci se ozval rozhořčený hlas Sylviiny pětasedmdesátileté matky, který Sylvii podal snad až příliš naturalisticky líčené vysvětlení toho, proč jí Ludvík v pátek přinesl ten pugét.

Její prvotní rozhořčení vystřídal jakýsi smutný vnitřní smích nad ironií osudu: Oba si byli vzájemně nevěrní ve stejnou chvíli. Po třiadvaceti letech až katolicky rigidního, monogamního vztahu, si byli nevěrní ve stejný okamžik.

Za chvíli ale místo ironického smíchu znovu cítila rozhořčení: Není tedy pravda, že si Ludvík vzpomněl na výročí jejich svatby! Vůbec o něm nevěděl! Všechno to krásné, co celý víkend předváděl, nebylo skutečné, byl to jen pokus zahnat pocit viny z vlastní nevěry!

Může ale Sylvie Ludvíkovi tohle pokrytectví vyčítat, když se chovala stejně?

Sylvie si myslela, že může.

Ona se totiž o víkendu nechovala k Ludvíkovi pěkně proto, aby omluvila svou nevěru. Narozdíl od něj si ji totiž zprvu nijak nevyčítala. Tomáš byl její pomstou za Ludvíkovu přezíravost a necitlivost. To, že Ludvíka podvedla, si začala vyčítat až ve chvíli, kdy jí Ludvík přinesl kytici, kterou mylně považovala za projev jeho lásky.

Promítala si zpátky celý předešlý víkend: všechny ty něžnosti, úsměvy, radost, všechno to, co jí v manželství s Ludvíkem v posledních letech scházelo, všechnu tu přízeň a laskavost, kterou Ludvík předstíral jen proto, aby zahnal svůj pocit viny. Během celého víkendu přitom ona cítila vinu za to, že podvedla svého milujícího manžela!

Ona ho tedy podvedla, ale z úplně jiných důvodů, než on ji. Ačkoli navenek může jejich chování vypadat stejně, jedině ona je v právu. Ona měla na nevěru právo – manžel jí opovrhl ve chvíli, kdy mu projevovala něhu a lásku. Naproti tomu on na svou nevěru právo neměl – ona, jeho manželka, jím nijak neopovrhovala! Naopak, Ludvík byl Sylvii nevěrný navzdory její lásce a přízni!

Ovšem ona je proti němu ve výhodě. On těžko na delší dobu zaujme svou dvacetiletou sekretářku, zatímco Tomáš je v jejím věku, má volný byt a dal jí svou vizitku s tím, ať přijde, kdykoli se jí zachce.

Rozhodla se zachovat si tak chladnou hlavu, jak to jen půjde. V práci zrušila všechny odpolední schůzky s klienty a požádala o neplacené volno. Zřídila si nový účet a převedla na něj peníze z účtu, který měli s Ludvíkem společný. Doma si sbalila věci, s ženskou důkladností si uložila do kufrů své osobní věci z obýváku, koupelny i ložnice. Z plechovky, kam si s Ludvíkem schovávali peníze, si vzala všechny bankovky. Zapečetila své šatní skříně a zavolala právníkovi, aby se informovala ohledně náležitostí, které se týkají jejích majetkových nároků po rozvodu. Potom čekala, až se její muž vrátí z práce.

Podobně racionálně se v tuto chvíli choval i Ludvík. Ze znovunalezené lásky ke své ženě se v práci snažil zahladit stopy své nevěry. Právě probíral s ředitelem, proč propustit Radku a následně přesvědčivě poukazoval na nedůslednost uklízečky paní Šeré.

Když se vrátil domů, Sylvie mu hned mezi dveřmi předvedla připravené rozhořčené divadlo (nemusela se do něj příliš nutit, skutečně byla rozzlobená), zavolala si taxíka, popadla své kufry a taxikářovi udala Tomášovu adresu. Vyjela do šestého patra a zazvonila u Tomášových dveří. Nikdo neodpovídal. Tomáš byl zřejmě ještě v práci.

Sylvie položila kufry na schody a opřela se o jeden z nich. Byla unavená a asi po půl hodině čekání usnula.

Probudil ji přijíždějící výtah. S nadějí sledovala, zda nezastaví v jejím patře. Nezastavil. Poté, co pasažér zmizel v jedné z garsonek tři patra nad ní, byl v domě dalších patnáct minut klid. Pak se znovu ozval výtah a když zastavil naproti schodišti, kde Sylvie seděla, vystoupil z něj Tomáš, zavěšený do jakési zvadlé ženy a vykládal jí, že žena je nejdokonalejší v jejím věku a přirovnával ji k dobrému vínu. Sylvii věnoval krátký zkoumavý pohled a aniž ji pozdravil, otevřel dveře a ženu, která ho vyprovázela, galantně pozval do svého bytu a zamknul. Sylvie si uvědomila, že i v pátek za ní Tomáš zamykal, ale nepřikládala tomu tehdy žádný význam.

Se slzami v očích popadla zavazadla a beze slova nastoupila do výtahu, který byl cítit těžkým dámským parfémem.

Venku se setmělo a Sylvii se s těžkými kufry po vylidněném městě nechodilo snadno. Položila je v parku na trávník, sedla si na ten větší z nich a přemýšlela, co dál.

Koneckonců by snad mohla Ludvíkovi odpustit. Určitě si všechno dokáží vyříkat. Vždyť ten víkend byl nepochybně krásný. To přece musel cítit i Ludvík, i kdyby všechno jen předstíral! Určitě to půjde. Ještě teď odjede zpátky domů a hned to s Ludvíkem vyřeší. A zítra se probudí a udělá mu snídani. Mávla na projíždějící taxík a ten ji i s kufry odvezl zpátky domů.

Odemkla si, opatrně a tiše, protože nevěděla, co může od svého muže v takovouhle chvíli očekávat. V bytě ale bylo nezvyklé ticho, jako by byl prázdný. Zamčený přitom nebyl.

„Ludvíku?“ zeptala se polohlasem, ale nikdo jí neodpovídal. „Ludvo...“

Zaslechla, jak Ludvík chrápe v ložnici. Spal klidně jako nemluvně, jako by se nic nestalo. Jako by mu snad ani nescházela. Ach bože, třeba její odchod nakonec ještě uvítal! Třeba skutečně miluje tu svou dvacítku z práce–

Sylvie opatrně nahlédla do ložnice. Oddechla si, když ve své posteli nenašla Radku.

Potmě a jen v punčochách došla do kuchyně a posadila se ke stolu. Opřela si hlavu do dlaní a zaposlouchala se do zvuků noci: do šepotu továrny v dáli, brždění vlaků, křiku osamělého opilce, vracejícího se domů. Pak vše zmlklo a ticho odsekával do stejných kousků jen pravidelný rytmus kapek, které v kuchyni kapaly ze špatně utaženého kohoutku do dřezu a rozléhaly se bytem. Typický Ludvík. Nikdy nedotahuje vodu v kuchyni. Vstala a otočila kohoutkem. Teprve teď byl byt skutečně tichý.

Šla se umýt do koupelny, ale zapomněla, že si všechny své věci zabalila. Kromě Ludvíkova ručníku, jeho holení, hřebenu a žiletky nenašla v koupelně nic. Chvíli se na sebe dívala do zrcadla. Bylo už zase zacákané od pasty, ale nevadilo jí to. Dívala se na sebe a připadala si stará, starší než kdy jindy.

Pak vešla do ložnice, a tak, jak byla, oblečená, si lehla do postele vedle Ludvíka. Chtěla ho obejmout, ale bála se, že by ho tím vzbudila.

Nechme je tak.

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu