Varování ze zlaté ošatky znalce nejkrásnějších zlatých pohádek

Kdybyste někde náhodou zaslechli nějakou pěknou grindcorovou písničku, nejspíš by vám připadalo, že někdo nahrával, jak sype do drtiče odpadů zapnuté kompresory a k tomu si ještě nechává sešrotovat vlastní nohu, takže u toho řve jako kráva. Museli byste slyšet spoustu grindcorové hudby, abyste se stali jejími znalci a dokázali vychutnávat delikátní nuance mezi jednotlivými grindcorovými šlágry; po několika stovkách hodin soustředěného poslechu grindcoru byste dokázali rozeznat i značku drceného kompresoru a plemeno řvoucí krávy.

Je tomu tak proto, že veškeré rozlišovací schopnosti jsou jen výsledkem našich zkušeností. Stejné je to například i s operou: teprve když necháte své ušní bubínky týrat desítkami hodin jekotu a vřeštění, budete schopní docenit technickou náročnost árií a srovnávat pěvecké výkony předních árijců. Nebo s vínem: teprve konzumace hektolitrů kvalitního vína vás naučí rozeznat rozdíl mezi „Château d'Yquem, 1er Cru Classé Sauternes, 2002“ a „Hradní svícou, 1 litr, 18 Kč“ – a tady mluvím o chuťovém zážitku, nikoli o chemické analýze zvratků.

Díky zkušenostem se člověk nejenže naučí rozpoznávat kvalitní ingredience opery, vína a grindcoru, ale také na základě jednoznačných indicií rozpoznat kvalitu podřadnou. To, že tyhle zkušenosti může člověk nabrat i proti své vlastní vůli, jsem ovšem zjistil až poté, co se ze mě stal nedobrovolný odborník na pohádky. Naše čtyřletá dcera – pokud právě nespí – totiž vyžaduje nepřetržitý přísun dětských vyprávěnek, a to bez ohledu na jejich kvalitu, délku, stupeň autorovy demence či rozpadu jeho osobnosti. Jako člověk, který je nucen číst a pouštět dítěti několik set pohádek týdně, se cítím povolaný k tomu, abych vás varoval před tzv. „nejkrásnějšími klasickými pohádkami“ (čti „debilními k uzoufání“) a uchránil tak vaše potomky před jejich zhoubným vlivem.

(Aby bylo jasno: nehodlám kritizovat pohádky typu O koblížkovi či O červené karkulce – mluvící pečivo či extrakci osob z vlkova břicha považuji za vtipnou nadsázku. Chci mluvit o pohádkách, které se ukrývají v knihách s názvy jako „Zlatá pokladnice nejkrásnějších klasických pohádek“, „Kouzelná truhlice čarovných pohádek kouzelné babičky“, „Nejčarovnější almara nádherných českých pohádek pro nejsladší spinkání“ apod.)

Neklamným znamením, že je třeba se pohádce obloukem vyhnout, je úvodní premisa „Žil jednou jeden král a ten měl tři syny“. Po ní totiž vždy následuje osmnáct stránek narkoleptického sena, jímž se čtoucí rodič skrze několik mikrospánků proklopýtá až ke kýženému závěru, který je vždycky stejný: „Nejmladší syn si ji vzal za ženu a pak spolu kralovali šťastně až do smrti.“ Mezi těmito dvěma kotvícími body se (a to si nevymýšlím) bratři například vydají do světa, zabodnou do stromu kudly, a zatímco dva starší bratry autor líčí jako hamižné dementy, ten nejmladší projeví svůj fištrón tím, že se dá do učení k myslivcovi, který ho pošle do lesa, tam potká mluvícího chrta, díky němuž ukradne zlým loupežníkům, kteří jsou na něj velmi hodní, kouzelnou mošnu, z níž skáčí husaři, kteří přemůžou černokněžníka, který coby deux ex machina zachvátil jeho otce, kterému se po synech už stýskalo, no a na základě výše řečeného nejmladší syn zcela logicky získá princeznu. O starších (čti hloupějších) bratrech se pohádka dále nezmiňuje, takže tento typ pohádek má silně demotivující účinky na všechny potomky kromě nejmladšího. Nejmladší je naopak takovým vyprávěním namotivován k tomu, že bude mlátit klackem do kdejakého pytle a křičet, aby z něj začali skákat husaři. Tolik k rozvoji logického myšlení našich nejmenších za pomoci zlatých pokladnic.

Nejkrásnější klasické pohádky selhávají i v přípravě dětí na setkání s reálnými lidmi. Například pohádka, která začíná slovy „Žila jedna chudá vdova“ nebo „Žil, byl jeden nuzný chalupník“ vás pokaždé znovu a znovu poučí, že chudí lidé jsou hodní a dobrosrdeční, kdežto bohatým jsou v nich vyhrazeny role zloduchů, vydřiduchů, lapiduchů a dalších –duchů. Každý dospělý přitom ví, že dnes je „chudý“ synonymem pro „nepřizpůsobivý“ a s „nepřizpůsobivými“, jak ostatně víme z diskusních fór na internetu, jsou jen a jen problémy. Naopak takový pohádkově bohatý Andrej Babiš je ve skutečnosti dobračisko, které pro nás chce jen to nejlepší, co nám je Agrofert schopen prodat, a ještě nám dá zadarmo koblihu, jak ostatně víme z novin, které patří Andreji Babišovi.

Analýza televizních a internetových pohádek pro děti by vydala na samostatnou dizertaci. Já se omezím na konstatování, že podobně jako u nejkrásnějších klasických pohádek je i v tomto případě jakýkoli díl jakéhokoli pestrobarevného blikajícícho seriálu libovolně zaměnitelný s jakýmkoli jiným dílem jakéhokoli jiného pestrobarevného blikajícího seriálu. V každém z nich se totiž různá zvířátka a autíčka a mašinky a paňáčci – všichni s obrovskýma roztomilýma očima – neustále překřikují příšernými pištivými hlásky, aby po sedmi až třiceti minutách společného pištění dospěli vždy ke stejnému poznání: že každé autíčko si musí mýt ručičky, že každý vláček si musí čistit zoubky a že každé přátelství, jemináčku, je víc než všecičko zlato na světě.

A to je, mimochodem – když se do něj opravdu zaposloucháte – také hlavní poselství grindcoru.

Jan Flaška
autor je starší bratr

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu