Útok úplně mrňavých géniů

Mám úplně pitomé děti. Dlouho jsem žil v přeludu, že jsou to úplně normální, zdravé, obyčejné děti, ale pak jsem se začal na Facebooku dovídat, co už umějí děti mých kamarádů a známých, a zjistil, že mé děti jsou přinejmenším mohutně zaostalé.

Jeden člověk totiž třeba vyprávěl, že jeho šestnáctiměsíční syn používá podmínkové a přívlastkové věty, přičemž jeho slovní zásoba činí už 300 slov. Můj syn je sice víc než o polovinu starší, ale jeho slovní zásoba se projevuje zejména neustálým opakováním slov „moje“, „ještě“ a „padám“; uznávám ovšem, že tak dokáže vyjádřit všechno, co od svých rodičů vyžaduje.

Jiní moji známí zase přihlásili své batole do baletu. Možná to není až tak špatný nápad, přihlásit dítě, které ještě neumí mluvit, do tance. Když poslouchám nekonečné monology svého užvaněného syna s jeho omezenou slovní zásobou a jeho dvouletými tématy (hasiči, popeláři, bonbóny, bagr), často si říkám, že by bylo super, kdyby radši mlčel a tancoval. Takže za mě je batolecí balet úplně v pořádku. Pochybnosti mám spíš třeba o efektivitě kurzů angličtiny, které absolvovala jednoletá dcerka mých kamarádů a za šest měsíců intenzivní výuky se v nich naučila anglicky štěkat a mňoukat.

Jedna moje kamarádka má zase syna, který ve svých třech letech, poté, co ho přestalo bavit sčítat kladná čísla do biliónu, odvodil si z tlačítek v kabině výtahu existenci čísel záporných. Teď, v pěti letech, hraje se svou maminkou scrabble. To moje děti nepochopily ani Člověče, nezlob se. Nedokázal jsem jim důvěryhodně objasnit pravidla té hry; stejně tak jsem jim mohl vysvětlovat, komu patří Čapí hnízdo.

Vrcholem byla ovšem série fotek od mého kamaráda, na nichž jeho pětiletá dcera sama pro celou rodinu vaří svíčkovou i s knedlíky. To moje stejně stará dcera nedávno přinesla domů dort vyrobený z bahna a ozdobený plevelem, kytičkami a mrtvým hmyzem, a donutila nás, abychom ho hodinu pekli v troubě. Vážně. Mám i fotografie.

Říkal jsem si, že přece mí potomci nemohou být horší než všechny ty úžasné cizí děti. Dětská osobnost se prý nejlépe rozvíjí v přírodě, a tak jsem své ratolesti vypustil na zahradu a očekával od nich nějaký slušný intelektuální výkon, třeba že se rozběhnou a po vzoru Carla Linného a J. E. Purkyně začnou kategorizovat hmyz a rostliny, ale kdepak – začaly lézt po stromech jako nějaké zaostalé opice a pak si šly hrát na kompost s bahnem.

Přemýšlím, čím to je, že všichni kromě nás mají tak geniální děti. Udělali jsme se ženou někde chybu? Muselo to začít, už když se narodily. Jiná nemluvňátka se tehdy těšila obdivným pohledům a výkřikům „Podívejte, jak moudře kouká!“, kdežto oba mí potomci se setkávali jen s konstatováním „Inu, celý tatínek!“ I když možná, možná bylo hlavní chybou koukat se na ten Facebook.

Jan Flaška
autor byl také dítětem

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 20

Odeslat