Umění posrat vtip

Jestli chcete někoho opravdu, ale opravdu urazit, řekněte mu, že nemá smysl pro humor. Každý člověk je přesvědčený o tom, že právě on má úplně báječný smysl pro humor. Donedávna jsem si to myslel o sobě taky, ale pak mi moje vlastní děti řekly, že mám smysl pro humor.

To mě donutilo se nad sebou zamyslet. Ono to totiž na první pohled vypadá jako lichotka, ale musíte si představit, jaký typ humoru mají rády pětileté děti. Pokud to nevíte, tak jeho vrcholem jsou nepříliš laskavé žerty o lidských výměšcích, směřované na rodinné příslušníky a pronášené plnými ústy během svátečního rodinného oběda. Prostě nic intelektuálního.

Po tomhle dětském komplimentu jsem si v duchu přehrával, jakým druhem humoru se projevuju mimo rodinu, a musel jsem uznat, že to není nic, co by mi pomohlo vydobýt si pověst druhého Zdeňka Svěráka. Tam, kde jiní okouzlují společnost bryskními replikami plnými neotřelých obratů a slovních hříček, sofistikovanými narážkami na politickou situaci nebo originálními kulturně-historickými odkazy, já už přes čtvrt století kdovíodkud vytahuju trumfy v podobě homosexuálních narážek, vulgarismů (viz titul tohoto fejetonu) a sarkastických poznámek vůči všem přítomným. Našel jsem dokonce pro svůj humoristický styl i vlastní termín: homor. Pochopitelně, že homorem člověk těžko zaboduje u pětiletých dětí během nedělního oběda. Bylo by z toho hodně vysvětlování: nejdřív dětem, pak ženě, později sociálce a nakonec soudu.

V rodinném prostředí mi tedy nezbývá než si půjčovat vtipy odjinud, zpravidla z knih a webů s anekdotami. Mám teď rozečtenou sbírku židovských vtipů a kdykoli se při čtení nahlas zasměju, přiběhnou děti jako přitažené magnetem a vyžadují, abych jim vtip taky přečetl. Nic nepomáhá přesvědčování, že by ho nepochopily. Vysvětlit pětiletému dítěti sociální pozici a životní podmínky Židů v Haliči druhé poloviny devatenáctého století a objasnit mu termíny „šofar“, „šámes“, „rebecn“ a „trejfe“ je kupodivu mnohem jednodušší než mu vysvětlit, že by vtipu nerozumělo. Jestli si ale myslíte, že se mi za vynaloženou námahu někdy dostane odměny v podobě zvonivého dětského smíchu, tak jste fakt echt mešuge.

Ono vyprávět vtip i před chápavějším publikem, než jsou frekventanti předškolního vzdělávání, je docela kumšt. A v tom, jak ho vyprávějí, se jednotliví baviči dost liší.

„Slyšel jsem super vtip,“ začínají většinou. „Potkají se dvě blondýny na těhotenskejch testech... Počkat, ne... Potkají se dvě blondýny a jedna se ptá, co je novýho, a druhá říká... Vlastně ne, ta první je brunetka... Hele, já už nevím, jak to bylo.“ Zato vy už víte, že jste se právě setkali s nejobvyklejším typem vypravěče – totiž se Sklerotikem. Sklerotik si pamatuje jen trosky vtipů, ale nijak mu to nebrání v tom, aby vám je odvyprávěl. Jeho protikladem je Nedočkavec, který vám pointu naopak prozradí hned na začátku („Znáte ten o blondýně, jak se snažila vyplňovat otázky v těhotenským testu? Ne? Tak to se potkají dvě blondýny...“). Někde mezi těmito dvěma extrémy balancuje Kuckal. Ten si pointu pamatuje, neprozradí ji hned na začátku, jenže se na ni celou dobu tak strašně těší, že se od začátku směje, polyká slova, slzí, nedokončuje věty, a když ze sebe ten fór konečně vychrchlá, zjistíte zpravidla, že je tak ubohý, že byste se bývali lépe pobavili, kdybyste se snažili Kuckalův projev v reálném čase překládat do albánštiny a zapisovat těsnopisem.

Dalším rozšířeným typem vypravěče je Nespokojenec. Ten sice vtip odvypráví v rámci norem, ale nikdy není spokojený s tím, jak jste se zasmáli pointě. Potřebuje, abyste se jí zasmáli víc, a tak vám ji zopakuje. A znova. A znova. A znova. Tak dlouho, dokud se nezasmějete víc než napoprvé. Tak moc dobrý ten vtip je. Příbuzným Nespokojence je Pedagog, který chce mít jistotu, že jste anekdotu pochopili, a proto vám ji vysvětlí. U odbornějších kousků dojde i na výklad, esej, nákresy a na matematické vzorečky. Nejneodbytnější Pedagogové vám závěrem položí kontrolní otázku.

Pedagog je dost příšerný typ baviče, ale tím vůbec nejstrašnějším je člověk, co se sám někde skvěle pobavil. „Ty vole, my jsme na tom srazu úplně dostávali záchvaty smíchu!“ vykládá vám takový komik. „Znáš Martina, ne? Ten teda celou dobu hlásil!“ (Zalyká se při vzpomínce na Martinovy hlášky a od vás očekává totéž.) „No my normálně úplně padali! Ten měl takový hlody!“ (Vybuchuje smíchy.) „No neuvěřitelný, škoda, žes tam nebyl!“ (Hýká, řve a slzí a nechápe, že vás něco tak třeskutého nechává v klidu.) „No prostě úplně hotový jsme byli! Jak von vyprávěl, neuvěřitelný!“ Zatímco se snažíte alespoň o zdvořilý úsměv, bavič si utírá z obličeje slzy a nudle a vás si přitom zařazuje do kolonky „blb bez smyslu pro humor“.

Zkrátka, poslouchat vtipy může být skutečné utrpení, srovnatelné snad jedině s poslechem vánočního poselství prezidenta republiky. Jenže jde o utrpení jaksi nezáměrné, neplánované. Jeden můj kamarád ale vynalezl metodu, jak i tu nejzábavnější anekdotu proměnit v úmorný, ubíjející epos. Stačí prostě neukončit vtip pointou, ale vyprávět ho dál. Většina lidí vůbec nepostřehne, že pointa už byla, a protože se na ni dál těší, ochotně poslouchá všechnu tu prázdnou slámu, kterou už půl hodiny bohorovně mlátíte: „Byla jsem na těhotenských testech.“ – „A byly těžký otázky?“ – „Ani ne, doktor se mě jen zeptal na jméno.“ – „A cos mu řekla?“ – „Karolína.“ – „To nechtěl vědět i příjmení?“ – „Chtěl, ale já nevěděla, jestli chce rodný nebo to po svatbě.“ – „A jaký ho teda zajímalo?“ atd. atd.

Mimochodem, víte, jak vypadají takové těhotenské testy? Nejsem si jistý, že jste to pochopili, ale vtip je v tom, že v nich žádné otázky nejsou. Pokud vás to nerozesmálo, tak Wikipedie tvrdí, že smích v člověku může vyvolat i lechtání nebo vdechování oxidu dusného. Můžete to zkusit. I když podle mě by na takového nedovtipného primitiva, jako jste vy, měl bohatě stačit i dobře mířený homor.