Tolikrát jsi člověkem

Známé přísloví tvrdí, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Zástupy schizofreniků by mohly protestovat, že na to, abyste byli člověkem vícekrát, není znalost cizích jazyků nezbytnou podmínkou, ovšem držme se protentokrát moudrosti našich předků.

Umět nějaký cizí jazyk jsem chtěl odjakživa. Naposledy, už před mnoha lety, jsem se rozhodl osvojit si jazyk Leonarda da Vinciho a Federica Felliniho a vrhnul se proto do studia francouzštiny. Přiznám se, že mi to moc nešlo. Naučil jsem se rozlišovat slova „merci“ a „merde“ (to první je slušné a míň se používá) a už v první lekci narazil na jediné francouzské slovo, které si pamatuju dodnes: „le coupable“ („viník“). Pak už si vzpomínám jen na to, že „devadesát osm“ se francouzsky řekne „quatre-vingt-dix-huit“, což je doslova „čtyři-dvacet-deset-osm“ a spíš než jako číslovka to vypadá jako taková ta hádanka „Doplňte do posloupnosti číslo, které logicky navazuje na ta předchozí.“ Není divu, že národ s takovými číslovkami se nesnáší s akurátními a přísně logickými Němci. Snad bych si vzpomněl i na nějaká další francouzská slovíčka, ale obávám se, že to už bych střílel trochu od beaucoup.

Zkoumal jsem tenkrát, proč mi cizí jazyky tak moc nejdou, a zjistil, že za to mohou moji rodiče. Kdybych chtěl opravdu umět nějaký cizí jazyk, musel bych s ním začít už jako miminko v bilingvní rodině. Miminka v rodinách, kde každý z rodičů mluví jiným jazykem, bez sebemenší námahy konverzují o bryndácích a kašičkách v několika světových jazycích.

Proto dodnes nedokážu odpustit svým zbabělým rodičům, že ani jeden z nich neměl odvahu být cizinec. To jejich vinou jsem strávil svá nejlepší léta nad umolousaným slovníčkem a cvičebnicí gramatiky a učil se věty jako „Uwe se těší, jak si jako jeřábník bude moci dobře vydělat“ nebo „V poslední době Bruno zpohodlněl a dokonce si nechal narůst bříško.“

Těmi nejlepšími léty samozřejmě myslím střední školu, což je doba, kdy si hormony zmítaný člověk zapamatuje z výuky jazyků opravdu jen to nejpodstatnější („Geburtsbeihilfe“ = poporodní příplatek). Z učebnice němčiny, kterou jsme tehdy používali, mi utkvěla ještě kapitola o městě, v níž jsme posílali náhodné kolemjdoucí k Leninově muzeu. Na otázku „Promiňte, prosím, kde je tady Leninovo muzeum?“ jsem se naučil odpovídat „Gleich um die Ecke“ („Hned za rohem“). Učebnice totiž pocházela z doby, kdy za každým rohem jakéhokoli města opravdu bylo Leninovo muzeum. Dneska už to tak není, takže až mě nějaký Němec zastaví s otázkou „Entschuldigen Sie bitte, wo findet man das Lenin-Museum in dieser Stadt?“, pošlu ho za roh a uteču.

Vyučovat cizí jazyky až na střední škole je samozřejmě pozdě. Dneska se s jazyky začíná co nejdříve, protože malé děti mají ještě nevyvinutý, poloprázdný mozeček a jsou celé lačné zaplnit ho tím, že se zpaměti naučí libovolnou hovadinu. Právě proto si malé dítě celkem bez problémů dokáže osvojit i slova jako „Rindfleischetikettierungsüberwachungsaufgabenübertragungsgesetz“ (= zákon o převodu kompetencí při dohledu nad označováním hovězího masa).

Tahle úžasná vlastnost malých dětí samozřejmě neušla pozornosti závistivým dospělým, kteří pro ně vymysleli tzv. učebnice. Úkolem „učebnic“ je dětem tuhle snadnou cestu k poznání zkomplikovat. Jsou to brožury o formátu cca A4,18 – tedy jen o maličko větším, než aby se vešly do standardních igelitových obalů – a obsahují skrumáž textů, které mají v dětech vzbudit dojem, že učit se cizí jazyk je zbytečné. „V tomto autě jsou čtyři krysy,“ prozradí vám autoři na jedné stránce. „Peggy v půl šesté bruslí,“ dozvíte se hned na té protější. „Max pracuje ušima,“ dozvídáte se postupně další informace. Sotva si však malý člověk vybuduje jakýs takýs vztah ke krysám, bruslící Peggy a k Maxovi s ušima, už ho autoři učebnice ženou skrze minulý čas průběhový do zelinářství, aby si tam objednal artyčok. O Maxovi, krysách, o Peggy a dokonce ani o artyčoku už nepadne ve zbytku učebnice ani slovo. Malý člověk, lačný vědět, co se s nimi všemi stalo, je ponechán ve vzduchoprázdnu.

Ne vždycky tomu tak bylo. My se ve škole učili angličtinu z učebnice, která byla zároveň ságou rodiny Prokopových. Tu tvořil pan Prokop, velmi dobrý tovární technik, jeho žena – učitelka, která na něj byla hrdá, jejich syn Michael, který byl velmi šikovný a chytrý a hrál na kytaru, a jejich dcera Susan, která byla blonďatá a měla hodně šatů. Celá naše třída spoluprožívala jejich dobrodružství (např. Prokopovi jedou za dědečkem, Prokopovi jdou do restaurace, Prokopovi diskutují o módě, k Prokopům přijíždí skotský student zpívat teskné písně o Loch Lomondu a pomáhat na stavbě přehrady, která pomůže zemědělcům z družstva se zavlažováním obilných lánů). Dodnes mi vrtá hlavou, proč na základě učebnice o Prokopových ještě nikdo nenatočil žádný seriál. Představuju si, že by to mohlo být něco podobného Hře na oliheň. Jednotliví příslušníci rodiny Prokopových by v seriálu postupně umírali strašlivou smrtí, drceni třetím kondicionálem nastřídačku s nepřímou řečí v předpřítomném čase průběhovém.

Mimochodem, kdybyste stejně jako já přemýšleli, jaké číslo navazuje na logickou řadu „čtyři-dvacet-deset-osm“, tak podle mě je to „dvanáct“. Neptejte se mě ale proč. Zajděte za roh a zeptejte se radši nějakého Němce. A dávejte si pozor, abyste přitom nešlápli do „merci“.