Stigma jménem učitelství

Když někomu řeknete, že jste truhlář, odpoví vám: „Ty jo, a neudělal bys nám pergolu?“ Když mu sdělíte, že jste ajťák, svěří se vám: „Nekouk’ by ses mi na počítač? Je nějakej pomalej.“ Když ale někomu prozradíte, že jste učitel, řekne: „Ty jo, tak to já bych dělat nemoh’!“ A nepronese to tónem, jako kdybyste byl astrofyzik nebo neurochirurg. Pronese to stejným tónem, jako kdyby nemohl dělat hrobníka nebo obsluhu fekálního vozu.

To, že učitelské povolání není zrovna prestižní, jsem pochopil teprve před pár lety. Odcházel jsem tehdy do práce a loučil se s dětmi, které právě snídaly. „A co vlastně děláš?“ napadlo mou malou dcerku. „Učím ve škole,“ odpověděl jsem. „Ty jsi UČITEL?“ ptaly se mě nevěřícně děti. „Ano, já jsem UČITEL!“ přikývl jsem hrdě. Děti na mě chvíli nevěřícně civěly a pak začaly řvát smíchy. Slyšel jsem je ještě dlouho poté, co jsem za sebou zavřel vchodové dveře.

O pár let později se ve školce, kam chodil můj syn, paní učitelka ptala dětí, co že dělají jejich tatínci. Syn jí odpověděl, že dláždím chodníky. Zajímalo mě, proč si takhle vymýšlel, a syn mi odpověděl, že prý nechtěl, aby se prozradilo, že nic nedělám, že jen učím.

Dcera zase předevčírem prohlásila, že až vyroste, chce být učitelka. Chtěl jsem vědět, co ji přivedlo k takovému rozhodnutí. Dozvěděl jsem se, že dva měsíce prázdnin. Chystal jsem jí vysvětlit, že prázdniny jsou sice krásné, ale na učitelství nejsou ani tím nejdůležitějším, ani nejhezčím, že učit znamená hromadu úplně neviditelné práce, a ještě spoustu dalšího chytrého jsem měl na jazyku, ale nakonec jsem mlčel, protože bych si před dcerou připadal jako učitel. Což jsem nechtěl. Oba jsme ještě měli prázdniny.

Dnes ale škola právě začala, z mých dětí se stali žáci a ze mě – učitel. Protože stejně jako hrobníky, obsluhu fekálních vozů i učitele někdo holt dělat musí.