Sportujte a podpořte tak hrubý domácí produkt

Sport bezesporu tvoří důležitou součást kvality našich životů. Kvalita našich životů, jak asi víte, se jmenuje „hrubý domácí produkt“ a právě sporty jako fotbal, hokej a olympiáda dokáží zvednout HDP díky mohutnému nárůstu spotřeby vlajek a piva. O nich ale dnes mluvit nechci – budu mluvit o vlastních zkušenostech s takovým tím obyčejným sportem, jakým se můžete zabývat i vy u vás doma nebo ve sklepě.

Mně, když se řekne „sport“, vytane na mysli obraz tělocvičny našeho gymnázia, zejména pak vidina přidružených sprch, z jejichž bělavé páry vystupují urostlé, pružné, potem se lesknoucí postavy mladých mužů, na jejichž opálených tělech hrají celé pletence uhrů. Nedokážu zapomenout na to chlapácké pižmo svých adolescentních spolužáků, na jejich silácké řeči a pšouky, rezonující mezi stěnami šatny; nedokážu z hlavy vyhnat ani to, jak po hodině tělesné výchovy mladí Adonisové zabalili propocené teplákové soupravy a čpící tenisky do igelitových tašek, které následně zrály na věšáčkách školních šaten a dodávaly školní budově onen neopakovatelný odér středoškolských studií.

Slovo „sport“ ve mně evokuje i vzpomínky na šestikilovou kouli, kterou jsem vrhnul sám sobě na nohu; na křupnutí zápěstí, jež jsem vymknul tělocvikáři, když mi dával dopomoc při výmyku; vzpomínku na všechny ty věci (míče, švihadla, koně nadél, kladiny, švédské bedny), s nimiž jsem měl tu čest se seznámit tváří v tvář v rychlosti mnohonásobně vyšší, než s jakou se běžná kladina obvykle setkává s lidským obličejem. Musím přiznat, že jsem byl na škole v tělocviku jednoznačně nejhorší, a to i mezi děvčaty.

Přesto myslím, že je tělesná výchova na školách důležitá. Sport má pro lidský život zásadní význam, neboť při něm různé nechutné žlázy uvnitř těla vylučují pot, hormony únavy, kyselinu mléčnou a zbytky sebevědomí, které jsou potom odváděny z těla ven do teplákové soupravy. Mluvím teď samozřejmě o lidech jako jsem já – tedy o jedincích, kteří běžně zažívají maximální adrenalinové vzrušení, když začínají psát fejeton hodinu před uzávěrkou, a pro něž je největší outdoor, když jdou vynést koš.

Nejsilnější svaly

Díky povinným hodinám tělesné výchovy se pro mě slovo „sport“ stalo označením pro „pohyb, kterému se budou ostatní smát, a pak za něj dostanu špatnou známku“. Bylo by ale nespravedlivé klást můj ambivalentní (což je turecky a znamená to „skutečně příšerně negativní“) vztah ke sportu za vinu jen zástupům tělocvikářů, pod jejichž rukama jsem se roky hroutil. Oni stateční muži a ženy se mnou nikdy neměli lehkou práci, neboť už na základní škole byly mými nejsilnějšími svaly ty mimické a když jsem se v průběhu let snažil posílit si i ten zbytek, tak se svaly polekaly, utekly a schovaly se mi v břiše, kde si udělaly pelíšek a už jsem je odtamtud nikdy nedostal. Nehledě na to, že zkoordinovat své vlastní pohyby se ukázalo jako obtížnější než zkoordinovat stádo zdrogovaných orangutanů po dvouhodinové jízdě na centrifuze.

Původně jsem se domníval, že podobně jako se špatní zpěváci schovávají ve stohlavých pěveckých sborech, schovám i já svou pohybovou nedostatečnost v kolektivních sportech. Bohužel spoluhráči velmi brzo zjistili, že jakmile se pustím do hry, získává soupeř nad naším mužstvem výhodu. Zatímco spolužákům nedělalo problém strefit se do míče libovolnou nohou, kterou se jim právě zamanulo, já měl problém i udržet se na hřišti vestoje a pamatovat si jméno hry, která se na něm hraje. Není divu, že nejpovzbudivější větou, kterou mě kdy kdo vyzval ke sportu, dodnes zůstává „Pojď si s námi zahrát! Nám nevadí, že prohrajeme!“

Postoj tělocvikářů ke mně byl tedy celkem pochopitelný; byli to soucitní a inteligentní lidé, kteří byli zběhlí v matematice iracionálních čísel – jinak si nedokážu vysvětlit, jak z mé řady nedostatečných dokázali na vysvědčení vykouzlit průměrný prospěch „dobrý“.

Důležité je nezanevřít

I přes veškerá protivenství jsem na sport nezanevřel, alespoň ne úplně. V létě se chodím opalovat k řece, dobíhám autobusy, čtu si o tom, že se někde stala olympiáda. Přesto ale nemohu říct, že bych se s pohybem vlastní tělesné schránky tak docela skamarádil. Zkoušel jsem například běhat, ale zjistil jsem, že s tím mé tělo nesouhlasí. Při běhu se totiž člověku v břišní dutině mezi sebou promíchávají žlázy a orgány a když se pak člověk zastaví, aby se vydýchal, začnou se orgány předhánět, který z nich opustí tělo jako první, a zatímco se hádají, hlava se vší silou snaží porodit pulzující mozek.

Čímž vás samozřejmě nechci odradit od toho, abyste se věnovali sportu. Sportovat je ohromně důležité, už proto, že tím podpoříte ekonomický růst firem, které vyrábějí všechny ty neuvěřitelně drahé nástroje, přístroje, oblečení, vybavení, výživu, analgetika, dlahy a zdravotní bobule pro růst svalů, které člověk nutně potřebuje, když se rozhodne zvednout se od počítače a začít se hýbat. Vezměte si příklad ze mě: třeba jak tak koukám na svůj odpadkový koš, začínám si pohrávat s myšlenkou, že do sebe hodím pár růstových bobulí a vyrazím na nějaký ten outdoor.

Jan Flaška
autor je pohybový teoretik

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu