Spíš nedostatečně než výborně

Vždycky koncem ledna se na všech školách stupňuje nervozita, frekvence zkoušení, testů a písemek, protože se blíží vysvědčení, postrach všech učitelů.

Vím to, jsem učitel. Každý půlrok si nervózně okusuju nehty nad prázdným formulářem a přemítám, co tam těm svým svěřencům nasázím. A teď, v době distanční výuky, je to rozhodování ještě obtížnější. Tak třeba zrovna u tohohle žáka si nevybavuju ani to, jak vypadá, a přitom mám brát v ohled:

Kromě toho všeho mi klasifikaci dál trošku ztěžuje i fakt, že jsem od žáka nikdy neviděl jediný vypracovaný úkol. Veškerá komunikace mezi námi se půl roku omezovala na to, že se na mém monitoru jednou týdně objevila mlčící ikonka s rozzuřeným pitbulem. Nereagoval žák na mé otázky proto, že místo výuky masakroval hordu vesmírných mutantů, nebo proto, že ho právě masakrovala horda vesmírných mutantů? Rozvaluje se s nejnovějším MacBookem v přímořském resortu nebo sdílí nuznou světničku se sedmi neposednými sourozenci a starou nemohoucí babičkou? Nevím. Za vypnutou webkamerou a ztlumeným mikrofonem není jisté vůbec nic. Vím jen to, že zatímco u některých žáků můj výklad padá na úrodnou půdu, u jiných padá akorát tak na stařičký počítač, co pořád padá. To je pak těžké srovnávat a hodnotit.

Pořád ještě zírám do monitoru a přemýšlím, jak ohodnotit tohohle žáka. Nejobjektivnější motivačně-formativní slovní hodnocení, které mě napadá, zní „žák je klidný a při hodinách zbytečně nevyrušuje“. A při pohledu na ikonku s rozšklebeným pitbulem uvažuju, že pro jistotu dodám ještě „a má rád zvířátka“.

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu