Setkání s vrahem

Přijel jsem do cizího města a první, koho jsem v něm potkal, byl dvojnásobný vrah. Legitimoval se mi a já mu na oplátku dal třicet korun.

Prošedivělý hubený muž s dlouhými mastnými vlasy, nepěstěným plnovousem a alkoholem v každém výdechu se podle svých slov vracel z klubu, kde ho okradli o bundu, v níž měl 170 korun. Přestože jsem se ho na nic neptal, po vložení mincí do dlaně spustil jako rozbitý automat a za chvíli jsem o něm věděl všechno. Nemělo smysl se ho snažit zastavit, dvacet minut ze sebe sypal střepy svého života, jako by to byla skládačka, z níž si mám složit obraz člověka, který stojí přede mnou.

Ze všeho nejdřív mi ale ukázal občanský průkaz, takže jsem se dozvěděl nejen to, jak se jmenuje, ale i že jsme se narodili skoro ve stejný den, akorát on je o generaci starší, a zjistil jsem, že má trvalé bydliště nedaleko mého rodného města.

Muž mi sdělil, že je mu třiašedesát a že celý život pracoval jako malíř a lakýrník. Hrdým hlasem mi podal i stručný přehled svých nejzajímavějších zakázek – zámků, muzejí, kolonád. Dozvěděl jsem se od něj, že se nepohodl se sestrou a že přišel o rodinný dům. Řekl mi, že mu pere jedna kamarádka, sedmdesátiletá paní, a prozradil mi, kde jaký den bydlí – dokonce jsem dostal i podrobný itinerář jeho cest po kamarádech, u kterých přespává. Ačkoli jsem o to nežádal, prozradil mi výši svého důchodu i jméno úřednice, která mu důchod vyplácí. Mluvil i o svém vězení a o práci v uranových dolech. Nestěžoval si, prý si je zasloužil. Aniž bych pronesl jediné slovo, ujistil mě, že jsem skvělej chlap, takže mně to říct může: zabil dva lidi. Nezastřelil je, to ne, ani je neubodal, na to prý nemá povahu – ale když se kdysi zamlada vrátil z pracovní cesty, našel svou ženu s cizincem v posteli a tak je oba umlátil židlí. Dodnes toho lituje, protože svou ženu miloval. Ještě několikrát mi zopakoval, že je mu třiašedesát, že není žádný somrák, že bydlí po kamarádech, že s důchodem nevystačí a že neví, co má dělat. A že občas uvažuje o tom, že se oběsí.

Když jsme se loučili, bylo mi jasné, že ty dvě mince v jeho ruce byla vlastně jenom záminka k tomu, aby mě zastavil. Když je vám třiašedesát a už vám nezbývá nic moc jiného než vlastní život, potřebujete ho zkrátka s někým sdílet, i kdyby to byl náhodný kolemjdoucí. Potřebujete se vykecat a ujistit tak sám sebe, že jste pořád ještě člověk – dobrý člověk se špatným osudem.

(psáno pro Český rozhlas)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 11 (s diakritikou)

Odeslat