Sen

Náhle jsem se probudil. Sedl jsem si na postel, zapřel ruce do polštáře a díval se do tiché tmy pokoje. Snažil jsem si podrobně vybavit sen, který se mi zdál.

Byl to hrozně zvláštní sen. Octl jsem se v neznámém městě, nevím jak a proč, stál jsem na náměstí plném omšelých domů a rozhodoval se, jakou ze čtyř ulic vedoucích z náměstí se vydám. Všechny ulice vypadaly stejně - stejně nepřitažlivě, stejně nudně, stejně obyčejně. Namátkou jsem vybral jednu z nich a vydal se jí, zvědavý, kam mě dovede. Po několika minutách chůze jsem si všiml, že ulice nemá žádné odbočky - stále rovný, úzký pruh silnice byl lemován dvěma jednolitými pruhy omšelých fasád. Domy vypadaly jeden jako druhý - dvě či tři patra, v přízemí malý krámek - pokud neměl přímo zavřeno, tak viditelně prázdný. Šel jsem dál ještě dlouho, ale ta ulice snad neměla konec. Zrychlil jsem krok, ale dlouhá řada domů stále pokračovala bez jediné mezery. Zastavil jsem se, protože mě dlouhá chůze unavila, a najednou jsem si uvědomil, že touto částí ulice jsem už jednou musel procházet. To není možné, přesvědčoval jsem se, ulice byla přece rovná, nikde nezatáčela. Snad mě zmátla ta neměnná podobnost všech domů, možná je to jen dejá vu, vždyť tak dlouhá ulice musí mást každého, kdo jí prochází.

Rozhlédl jsem se po lidech, kteří mne míjeli - nevypadali nijak zmatení, nijak dezorientovaní, vypadali jako lidé kdekoli jinde - vraceli se domů z práce, spěchali na schůzky, smáli se, děti na sebe křičely, kolem mě procházeli mlčky starší lidé, maminky venčily své děti. Obyčejnost těch lidí a absence jakékoli známky rozrušení v jejich tvářích mi dodaly trochu - snad zbytečně ztracené - rozvahy. Vydal jsem se dál ulicí. Po několika minutách chůze jsem se však znovu zarazil. Tudy jsem už přece určitě šel! Tentokrát to nebyl žádný dojem, žádný přelud, byl jsem si tím jistý. Ty domy se musí opakovat! Pomalu a pozorně jsem si prohlédl fasády domů, okenní rámy, dveře a pouliční lampy a snažil se co nejlépe zapamatovat si každý detail. Pak jsem znovu vyrazil. Po několika minutách chůze jsem došel na místo, kde jsem se naposledy zastavil. Všechno tu bylo úplně stejné - omítka, okenní rámy s oprýskaným lakem, velké dřevěné dveře. Zachvátila mne panika. Dostal jsem se do nějaké záhadné smyčky, ta ulice prostě nemá konec... Jenže určitě má začátek - vyšel jsem přeci z náměstí! Obrátil jsem se a vydal jsem se směrem k náměstí. Neustále jsem zrychloval chůzi, nakonec jsem běžel. Chvílemi jsem musel odpočívat (přestože jsem jen snil, cítil jsem skutečnou únavu, tak jako spící cítí vůně či slyší slova), abych mohl opět pokračovat v běhu. Připadalo mi, že běžím celou věčnost, ulice však nekončila náměstím, jen stále dokola opakovala stejné pořadí domů po svých stranách. Byl jsem už příliš unavený, než abych běžel dál. Věděl jsem, že bych se stejně namáhal zbytečně. Ta ulice prostě někde ztratila začátek i konec, nevěděl jsem jak a proč, prostě to tak bylo. Zastavil jsem se a přemýšlel, co dál. Rozhodla za mne únava.

Vešel jsem do jednoho z omšelých domů, který, jak se zdálo, byl opuštěný nebo alespoň nezvykle tichý. Vyšel jsem opatrně po schodech do patra a zahnul do úzké chodby. Zaujaly mne tu dveře, které jsem měl po pravé ruce. Byly to takové ty dvoudílné zasunovací dveře s držátky na obou křídlech, podobné, jako bývají u vlaků podzemní dráhy. Potichu jsem dveře otevřel, abych s překvapením zjistil, že se za nimi skrývá pokoj, ač zcela bez oken, poměrně světlý - u stropu visel rozsvícený lustr - a skromně, ale moderně zařízený, s velkou postelí uprostřed. Dlouhá cesta mě značně unavila a tak jsem nepřemýšlel, čí ta postel je. Byla čistě povlečená a přímo vybízela k ulehnutí. Zul jsem si boty, rozepnul pásek u kalhot a lehl si na ní. Vydechl jsem a rychle usnul.

Tady můj sen skončil. Seděl jsem na své posteli, díval se do tmy a přemýšlel o něm. Mají sny nějaký vyšší význam? Jestliže ano, co měl vyjadřovat tenhle? Mou úzkost z dnešního světa? Strach ze stereotypu života, který prožívám? Děs z bludného kruhu, do kterého se můj dosavadní život pomalu, ale jistě uzavírá? Moji neschopnost vzepřít se tomu všemu? Nebo snad něco jiného? Nevěděl jsem. Dnes byla zvlášť temná noc, v pokoji nebylo vidět na krok. Zašmátral jsem rukou ve tmě po vypínači lampičky, kterou mám na nočním stolku. Dlouho jsem se nemohl trefit, až se mi nakonec podařilo rozsvítit. Náhlý úder světla mě oslepil a přinutil téměř zavřít oči. Z očí mi zbyly jen tenké proužky, skrz které jsem mžoural na stěnu pokoje. Musel jsem se nejprve přizpůsobit množství světla, abych vůbec něco viděl. Čím více jsem otevíral oči, tím více mi tuhla krev v žilách. Pokoj, v němž jsem spal, nebyl můj. Až příliš se podobal pokoji, o kterém se mi zdálo. Co podobal - byl úplně stejný. Byl to ten samý pokoj!

Seděl jsem na velké bílé posteli a zděšeně si prohlížel vybavení místnosti. Nedokázal jsem si vybavit způsob, jakým jsem se sem dostal. Napadlo mě jediné - to, co se mi zdálo být snem, nebyl sen, ale skutečnost. Zachvátila mě panika. Uvědomil jsem si, že mezitím, co jsem spal, někdo zhasl lustr. Zvedl jsem se z postele a šel ho rozsvítit. Vypínač byl hned vedle těch neobvyklých vysunovacích dveří. Když se lustr rozzářil a zaplavil každý kout pokoje jasným, teplým světlem, přestal jsem mít strach. Uvědomil jsem si totiž, že ačkoli jsem v tomhle cizím pokoji v tichém domě na podivné ulici bez konce, žijí tu přeci lidé, kteří si na zvláštnost tohoto místa už docela zvykli a kteří mi snad dokáží pomoci či alespoň poradit. Určitě je ten člověk minimálně jeden - někdo přece musel zhasnout ten lustr a vidět mě v pokoji, ve kterém nemám co dělat, a přesto mě nevyhodit. Nevěděl jsem, zda je den nebo už noc. Pokoj byl bez oken a hodinky jsem neměl. Rozhodl jsem se, že najdu toho člověka, který mi tu mlčky dovolil přespat. Snad bude někde v tomhle domě. Pevně jsem uchopil držátka posuvných dveří, které vedly na chodbu - ostatně byly to jediné dveře v pokoji - a otevřel je. Zůstal jsem stát jako přikovaný. Hleděl jsem tváří v tvář svému pokoji - nebo alespoň jeho dvojčeti: rozsvícený lustr, malá lampička na nočním stolku, uprostřed pokoje velká, bílá postel, ještě teplá, jak jsem v ní před chvílí spal. Začal jsem křičet.

(1994)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 13 (s diakritikou)

Odeslat