Za mých mladých let byl svět mnohem jednodušší. Například když jsem si chtěl umýt vlasy, popadl jsem březový šampon a bylo. V drogerii měli sice ještě další dva, ale ty nikdo nekupoval: kopřivový, co smrděl hůř než kopřivy za naším panelákem, do kterých si chodili ulevovat dělníci ze stavby, a žloutkový, jenže neznám moc lidí, které by lákala představa mít ve vlasech vejce.
Neviditelná ruka trhu mi po sametové revoluci pobyt v koupelně značně zkomplikovala. Na začátku devadesátek to ještě šlo. V televizi si sice hezouni mydlili každou půlku hlavy něčím jiným, ale u nás jsme si mydlili hlavu všichni jedním šamponem, takovým tím v litrové lahvi. Stál jen dvanáct korun a voněl jako náplň do ostřikovačů.
Dneska si v drogerii připadám jako Alenka v říši divů. Výrobci na mou zvolna plešatějící lebku útočí nejrozmanitějšími výtažky a extrakty: Aloe vera! Arganový olej! Elektrolyt! Verbena! Keratin! Urea! Samozřejmě nejde o nějaké náhodné shluky písmen, ale o ingredience, pečlivě vybrané tak, abyste neměli nejmenší tušení, co to je. Vzpomínám si, že jsem si kdysi koupil šampon s drcenými pravými diamanty. Nebyla v tom žádná marnivost, stál mě padesát korun – já měl prostě jenom radost, že rozumím tomu, co v tom šamponu je. Ve výsledku je totiž úplně jedno, čím si meju hlavu, plešatím pořád stejně. Šampon si už vybírám jen podle toho, jak voní.
Za mé mladosti byla v drogerii na výběr akorát tak vůně jara, vůně moře, vůně sportu a zelené jablko. Zato dneska trávím v drogerii dlouhé minuty nasáváním vůní marakuji, bílého mošusu, citrusů a vousatky draslavé. Nejdražší je šampon s vůní ambry, což, jak asi víte, je vůně natrávených krakatic ze žaludku mrtvého vorvaně. Posledně jsem přičichl asi ke třiceti různým lahvičkám, než jsem si, s nosem úplně otupělým, odnesl k pokladně výrobek, slibující „vášnivou vůni divokých orchidejí“. Nemusíte mi to věřit, ale když jsem si pak tímhle šamponem večer myl vlasy, zjistil jsem, že voní přesně jako náplň do ostřikovačů.
Doporučte cizím lidem |
Nahrajte si to do čtečky |