Reportáž psaná na bryndáku

Žena prohlásila, že jako nejschopnější člen rodiny jsem jedině já schopen na celé odpoledne zabavit naši dvouapůlletou dceru. Oblékla nás, dala nám každému do ruky namazaný chleba, zašeptala „Zkus ji unavit!“ a zabouchla za námi dveře.

Protože mám strašně práce, prosedím odpoledne v dětském centru. Od kapučína se dívám, jak se moje dcera za peníze, které jsem nechal u vchodu, socializuje s vrstevnicemi. Socializace probíhá v umělohmotném prostředí plném skluzavek, olezlých plyšových hraček a plastových napodobenin výdobytků moderní civilizace: motorek, sekaček, mobilů, vysavačů a samopalů. K veselosti prostředí přispívají stěny, pomalované pohádkovými výjevy, z nichž do dětského centra sálá obří hromada mateřské lásky a radosti a pozitivní energie a hravosti a neumětelství a nevkusu a zoufalé absence talentu. Je to perverzní podívaná: před očima úplně nevinných dětí tu defilují celé zájezdy deformovaných krtečků, třínohých žiraf, ošklivě znetvořených Šmoulů™, zdegenerovaných Ferdů Mravenců a mnoha dalších neidentifikovatelných matlanic, pravděpodobně zvířátek. Herna je dále naplněna kolosálním hlukem drobných dětí, které vydávají řev plný radosti až do té doby, než odněkud spadnou a ony začnou vydávat řev plný bolesti.

Dětské centrum je prostor, kde by si děti měly hrát a jejich rodiče si přitom v klidu vypít kávu. Ve skutečnosti jde o zařízení na přeměnu tichých, hodných dětí v šílející monstra, jejichž matky je od stolečků s kapučínem kaučují jako malé hokejisty: „Vyplivni toho tyranosaura! Okamžitě vrať zpátky ten hasicí přístroj! A jéje, my máme v kalhotách boba, viď?“ Matky-začátečnice co chvíli jako torpéda startují od stolečků a zvrhávají kapučína sobě i ostatním ve snaze zachránit či zaopatřit své potomečky. Přímo na hřišti na ně pak věší bryndáky a snaží se do nich natlačit svačinku, díky čemuž jsou všechny hračky umatlané několika generacemi marmelády a zatvrdlých lipánkových skvrn. Pokročilé matky naopak předstírají, že k nim jejich dítě nepatří a tváří se, že do dětského centra zabloudily omylem během lekcí zumby. Když taková pokročilá matka dopije své kapučíno, vejde mezi shluk dětí, unese náhodně jedno z nich, provede jeho kompletní rekonstrukci a následně s ním opustí centrum. Alespoň na mě to tak působí.

Sedím u svého kapučína a sleduji holčičku na prolézačce, která navrhuje svému sparing partnerovi: „Zahrajeme si na Kapitána Střevo. Ty budeš kapitán a já ti budu velet.“ Kousek od nich se tři děti hádají o červenou motorku, zatímco vedle nich zcela nepovšimnuty stojí zelená, modrá a žlutá motorka. Snažím se přijít na to, zda náhodou nejde o nějakou metaforu světa dospělých, ale v tom strašlivém hluku je jakékoli přemýšlení nemožné; to potvrzují i nepřítomné výrazy ve tvářích ostatních rodičů. Srkám své kapučíno a napadá mě, že kdyby tu místo něj prodávali tvrdý alkohol do dvoudeckových stakanů, muselo by to být podnikatelské terno.

Nastává podvečer a já násilím přerušuji socializaci svého dítěte, jemuž se z herny očividně nechce. Vzpouzí se a křičí a mně dochází, že celé to odpoledne jsem měl jedinečnou možnost zažít na vlastní kůži, jak se asi cítí má dcera tam, kde se to pro změnu líbí mně: v galerii, na koncertě, v obchodě nebo v kavárně.

„Co jsi s tím dítětem dělal?“ ptá se mě žena po našem návratu domů. Dcera, ještě celá nabitá umělohmotnou energií klouzaček, vypadá, že exploduje, a já se tvářím, jako bych se právě vrátil z lekcí zumby. „Jaké dítě?“ ptám se, dívám se přitom do zdi a myslím na jediné: že ta červená motorka byla fakt ze všech nejlepší.

Jan Flaška
autor je budoucí pokročilá matka

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 5 (s diakritikou)

Odeslat