Rebel se sekačkou v ruce

Nejrůznější druhy živočichů dnes vymírají tisíckrát rychleji než před sto lety, neboť je civilizace připravuje o jejich přirozené habitaty, které vytrhává z přirozeného běhu přírody a upravuje je k obrazu svému. Oč je lidské právo na život větší než právo tygra, vážky, mravence? Takové a ještě chytřejší myšlenky mě napadají, když decimuji trávník a mraveniště mezi stromy na naší zahradě elektrickou sekačkou, která mi jednou za čtrnáct dní na dvě hodiny zprostředkovává kontakt s přírodou. Samozřejmě, že sekačka ze mě ještě nedělá ani zahradníka, ani zahrádkáře (rozdíl: zahradníka zajímají stromy a rostliny a je schopen utvořit z nich symbiotický celek; zahrádkáře zajímá zahrádka a je schopen utvořit uprostřed záhonů zahradní domek z karosérie od moskviče). Považuji se spíš za sekáče a když ve společnosti nenápadně naznačím cosi o svých bohatých zkušenostech s trávou, jsem i za rebela.

Naše zahrada patří kamsi mezi dva protipóly extrémního zahrádkaření: tzv. podnikatelskou a tzv. přírodní zahradu. Podnikatelskou zahradu tvoří vjezd pro auto, trávník ve tvaru plovoucí podlahy, skalka, obrostlá skalničkami a trpaslíky, a konifery, což jsou keře, které vypěstoval nějaký inženýr jen za pomoci kružítka a úhloměru. Tyto základní geometrické koule a jehlany jsou nezávisle na ročním období pořád stejně zelené a rostou zejména na hřbitovech a kolem bazénů. To, že nejsou z umělé hmoty, poznáte podle toho, že když je nebudete šest let zalévat, zhnědnou. Nebo možná zmodrají, nevím – nikdy jsem neviděl koniferu, která by se vzbouřila reklamnímu tvrzení, že je stále zelená.

Přírodní zahrada je naproti tomu zahrada, se kterou není práce, protože se o sebe postará sama. Rostliny, hmyz a živočichové, kteří v ní žijí, spolu totiž tvoří až komunistickou symbiózu: každá kytička, každý brouček tu má svůj úkol, všichni mezi sebou spolupracují, vzájemně si pomáhají a po práci jdou spolu na squash. (Na naší zahradě to vypadá tak, že na ní pracujeme zejména my, zatímco broučci sklízejí naši úrodu.) Přírodní zahrada je živoucí organismus, kde se to hemží ježky, ptáky, lasičkami, kočkami, žábami, ještěrkami, malými zuřivými hlodavci a drobnějšími odrůdami nosorožců a navíc vypadá romanticky – a když říkám romanticky, myslím tím „jako neudržované křoví, ať se na ni podíváte odkudkoli včetně satelitu“. Díky stinným skrýším skýtá ideální útočiště milencům; ti ale riskují, že v ní v noci zabloudí a nedostanou se domů a ráno se stanou obětí brouků, vycvičených k čištění zahrad od organických zbytků.

Naše zahrada je tedy něco mezi: na přírodní příliš, na podnikatelskou příliš málo udržovaná. Jde o překážkovou dráhu pro sekačky, která ve mně vzbuzuje touhu popadnout vrtulník, otočit ho vzhůru nohama a vyřídit si to s trávníkem pěkně po chlapsku. Vrtulník ale není běžně k dostání a mně nezbývá než trávit trávníkem celé hodiny. Na plody v podobě opravdu geniálních myšlenek zatím jen čekám, ale určitě se dočkám. Miliardy hodin přemýšlení, které lidstvo strávilo při sekání trávníků, už totiž daly za vznik řadě zásadních objevů: herbicidům, pesticidům, umělohmotnému trávníku a přírodní a podnikatelské zahradě. A taky nápadu, že by bylo možná lepší přírodu nedráždit a nechat ji pěkně na pokoji, protože by se nám to mohlo pěkně vymstít. Ta poslední myšlenka je mi zvlášť blízká od doby, co jsem zjistil, že mravenci kromě celé naší zahrady obsadili už i sekačku.

Jan Flaška
autor je sekáč a rebel

(červen 2012)