Pod stromečkem číhá tvrdé nebezpečí

Venku to studeně fičí, brzy se stmívá a sousedi si dali do oken divoce blikající LED diody, což znamená, že se kvapem blíží doba, kdy soused dostane epileptický záchvat. Ovšem blikající diody jsou pro mě připomínkou něčeho ještě daleko horšího: totiž že přicházejí Vánoce, období, kdy je člověk vystaven snad největší hrozbě současnosti – dárkům. Nejhůře jsou na tom bezbranné děti a zejména Štědrý den bývá pro mnohé z nich kritický. Možná jste to dokonce zažili na vlastní kůži: v potemnělé místnosti, nezřídka plné omamných výparů, se v extatickém rauši a s lesknoucíma se očima divoce komíhají siluety postav, jen pramálo podobné lidským bytostem. Už dávno nevnímají svět kolem sebe, jediné, co je zajímá, jsou dárky. Dlouhou abstinenci se snažily vyplnit alespoň tím, že uvěřily v existenci imaginární bytosti a té pak psaly dopisy plné hrubek, špatně namalovaných koňů z umělé hmoty, bicyklů a mobilních telefonů. Teď teprve mohou uvolnit stavidla své závislosti.

Celá situace je o to smutnější, že většina dětí je dnes závislá na tzv. „tvrdých“ dárcích, mezi něž výše zmiňované bicykly, koně a telefony patří. V současnosti si už málokteré dítě vystačí s novým pyžámkem nebo punčocháčkami, tedy s méně nebezpečnými „měkkými“ dárky.

Musím se přiznat, že i já jsem býval na tvrdých dárcích závislý. Jako dítě jsem každé Vánoce doufal, že právě ty nejtvrdší dárky pod stromečkem posílá Ježíšek mně. Mnohaletá léčba mi ale dala uvědomit si, že tvrdé dárky člověku nepomáhají, že mu naopak život jen komplikují. Varovat by nás měly už názvy míst, kde je většina lidí pořizuje – takový „Ráj dárků“ nebo „Obchůdeček s dárečky“ jsou samy o sobě důkazem, že dárky nemají jinou funkci než být dárky a zdravého, psychicky nenarušeného člověka by nikdy v životě nenapadlo si je pořídit. Vždyť to znáte: nutně potřebujete třeba novou digestoř a nedočkavě ji vyhlížíte pod stromečkem, jenže tam místo ní najdete chlupatý štěkající zapalovač, blikající hrníček s kalkulačkou a univerzální krouhač zelí pro šest osob. Když pak potřebujete z kuchyně vyvětrat smrad purpury (k čemuž by se vám digestoř náramně hodila), můžete si akorát tak zablikat, zakrouhat a zaštěkat. A navíc musíte řešit, za jak dlouho je možné beztrestně zanechat ty krásy vedle popelnice k adopci někomu z kolemjdoucích.

Právě otřesné zkušenosti s blikajícími hrníčky mě naučily postupně přejít na měkké dárky. Občas se mi sice stalo, že měkký balíček skrýval trenýrky jak pro pidižvíka, ale na druhou stranu mě zase pokaždé potěšilo, že mě má někdo dosud zafixovaného jako mladého štíhlého jinocha, jímž jsem býval, než mi nečekaně nabobtnaly různé málo vkusné části těla. Časem jsem tedy nabyl přesvědčení, že měkké dárky jsou mnohem lepší než ty tvrdé. A úplně nakonec mi došlo, že ten nejskvělejší dárek, který můžete pod stromeček dostat, je zároveň i ten nejměkčí: totiž že vás obejme někdo, kdo vás má rád. Takové objetí má navíc tu výhodu, že nemusíte řešit jeho velikost – vždycky padne příjemci přímo na tělo. Mimoto přes rok nepřekáží po baráku; jediný problém je v tom, že se špatně balí.

Cesta ze začarovaného kruhu tvrdých a měkkých dárků tedy existuje, stejně jako existuje naděje pro každé dítě, které i letos ještě pojede v tvrdých dárcích. Už tyhle Vánoce můžete začít s odvykací kůrou z nebezpečné závislosti svého dítěte: až budete balit dárky, zabalte mu nový mobil třeba do pyžámka. To vás pak možná i samou radostí obejme – a ta radost mu vydrží až do chvíle, než zjistí, že jste mu do té nádherné velikánské tvrdé krabice zabalili nové punčocháčky.

Jan Flaška
autor je vyléčený dárkoholik

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu