Po stopách luxusu

Taky se vám někdy stalo, že jste dostali věc tak nádhernou a luxusní, že jste se až báli ji začít používat? Mně tedy ne, ale odjakživa patřím k lidem, kteří se snaží dopřávat luxus ostatním. Například už jako devítiletý chlapec jsem babičce zakoupil toaletní mýdlo Šeřík (1. jakost), které bylo v papírové krabičce a tím pádem tak luxusní, že se jím babička nikdy nezačala mýt. Raději ho uložila na bezpečné místo. Mýdlo jsem objevil o několik dekád později v babiččině skříni, v níž Šeřík (1. jakost) zdatně konkuroval naftalínovým tabletám v boji proti molům. Mýdlo bylo stále jako nové, kdežto naftalínové tablety už se trochu rozpadaly; buď to bylo jejich stářím nebo se do nich zoufalí moli pustili v marné snaze uniknout Šeříku (1. jakost).

Zestárnul jsem, doba se změnila a luxus si najednou může dovolit kdekdo, dokonce i učitelé. Vím to, protože jsem učitel. Dopoledne vykládám mladým lidem pitomosti a odpoledne si za svůj plat můžu nakoupit jakostních mýdel, co se mi jen zamane. A nejen to, za své povídání si můžu koupit i notebook, velbloudí maso nebo plastové stolní hodiny ve tvaru hlavy Darth Vadera, a to na rozdíl od těch miliónů lidí, co tyhle věci vyrábějí a dostávají za to dolar za den.

Tenhle systém, kdy se my máme dobře jen díky tomu, že někdo jiný v Číně se má mizerně, je ohromně fajn, protože Číňanů je stejně nadbytek a jsou to komouši a jsou hrozně daleko, takže co je nám po nich. Bohužel s sebou přinesl i nevýhody: například že výrobci luxusního zboží už prakticky nemají co vyrábět.

Naštěstí ale někdo přišel s geniálním nápadem prodávat lidem extrémně draho věci, které už mají, například vodu, a přepych tedy může žít dál. Za tisíce korun si tak můžete koupit lahev superluxusní vody, která, jak ukázaly chemické rozbory, je skoro tak dobrá jako ta z kohoutku. Někteří z výrobců nabízejí vodu i z mořských ledovců; já kdybych bydlel New Yorku nebo v Benátkách nebo v nějakém jiném městě u moře, asi bych s koupí nepospíchal. Bude-li globální oteplování postupovat stejně rychle jako doposud, dostanou brzy tamní obyvatelé spoustu vody z ledovců až do bytu úplně zadarmo.

Při svém pátrání po luxusním zboží jsem narazil i na možnost koupit si exkluzivní polínka do kamen. Když jsem si prohlížel e-shop s otýpkami po pár tisících, říkal jsem si, že teď už zbývá prodávat snad jen luxusní exkrementy. Ale nebyl jsem první – ukázalo se, že si na internetu můžete nakoupit tolik pečlivě vybraných fekálií, kolik jen unesete. Objevil jsem dokonce i řadu článků o tom, že kdybyste se sami chtěli blýsknout ve společnosti, můžete si objednat kapsle se zlatými šupinkami, které udělají z vašich běžných a snadno zapomenutelných výkalů vysloveně přepychovou, oslňující záležitost, nad kterou budou vaši přátelé tajit dech.

Jenže jakmile jsem začal pátrat, který že vykuk tuhle vychytávku prodává, zjistil jsem po delším hledání dvě věci: 1. že jde o novinářskou kachnu – ty třpytky v kapslích jsou výhradně pro vnější použití; 2. že největší luxus není popíjet vodu za deset tisíc, ale ztrácet spoustu času ověřováním informací o hovně. Krom toho, po hodinách pročítání megatun blábolů, senzačních článků, státnických bonmotů a reklamních letáků jsem zjistil, že dohledat, co z toho všeho je pravda a co ne, je přepych, který si člověk vážně nemůže dovolit každý den. Dokonce ani náš pan prezident si nedopřává luxus ověřovat si fakta moc často. Není divu, vždyť to znáte sami: jakmile si dopřejete něco přepychového, například říct ostatním pravdu, tak to ostatní často nedokážou vydýchat. Moli z babiččiny skříně by o vydýchávání luxusu mohli leccos vyprávět.

Jan Flaška
autor je lhář (1. jakost)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 1

Odeslat