Pište Ježíškovi, ale držte se při zemi

S přicházejícím adventem nastává doba dopisů pro Ježíška.

Tlusté letáky, plné pestrobarevných obrázků, sice dětem vehementně naznačují, jak by jejich přání měla vypadat, ale děti se občas nenechají tak snadno ošálit. Například jeden můj kamarád prý celé dětství toužil dostat pod stromeček opravdického Golema. Nejprve se ho sám snažil vykopat u babičky na zahradě, a teprve poté, co neuspěl, si o něj napsal Ježíškovi. Ježíšek mu přinesl modelovací hlínu a připravil ho o iluze. Jiný kamarád si zase přál dostat nádražáckou budku z nádraží v Lomnici nad Lužnicí a i jeho Ježíšek zklamal.

Moje dcera si loni napsala o připínací křídla, se kterými by mohla létat po domě. Dostala papírová. Když je naštvaně uklízela na skříň, snažili jsme se jí vysvětlit, že Ježíšek patrně nemohl sehnat něco, co neexistuje, tak jí přinesl alespoň něco podobného. Letos se proto držela při zemi. Chápe, že si do bytu nemůžeme pořídit opravdického živého koně, po kterém tolik touží. Místo něj si proto přeje plně funkčního mechanického koně v životní velikosti a k tomu ještě stroj na výrobu papoušků.

Kamarádka mě ujistila, že přát si papoušky a koně je u osmileté holčičky docela normální, ona že prý toužila mít ve svém pokojíčku hned několik živých koní. Prý to ale časem přejde; ji že to pustilo hned poté, co vystudovala vysokou školu. Říkám si, oč jednodušší jsou pro Ježíška pragmatická chlapecká přání – herní konzole, drony, mobily, aby brácha nedostal nic – zkrátka samé splnitelné věci.

Já jsem tedy zvědav, jak to letos dopadne. Kdyby Ježíšek selhal, zkusím ten stroj na papouchy sbouchat ve sklepě sám. Nemůže to být nic složitého – když budu postupovat podle dceřina nákresu, tak do něj jen vhodíte peří, lepidlo a dvacetikorunu a z druhé strany vám vypadne vám živý papoušek. Držte mi palce.