Pedagogické dovednosti bouracího kladiva

Přestavujeme dům. Díky tomu víme, že „přestavovat dům“ znamená „udělat celou řadu úplně chybných rozhodnutí, které stojí spousty peněz, a pak v nich až do smrti bydlet“. Napravit svá chybná rozhodnutí totiž zpravidla neznamená nic jiného než je nahradit nějakými jinými, ještě pitomějšími rozhodnutími. A protože chybami se člověk učí, tak se toho díky novým a novým hloupým rozhodnutím strašně moc naučí a na sklonku života se pak z něj stává svrasklý mudřec.

Kromě špatných rozhodnutí, na jejichž realizaci jsme si objednali firmu, existuje v domě ještě celá řada prací, které si člověk musí udělat sám. Není nad onen pocit, kdy si vyhrnete rukávy, vlastníma rukama uchopíte krumpáč a vší silou ho zarazíte do vodovodní trubky. V takovou chvíli si totiž uvědomíte, že se před vámi otevírá dlouhá cesta, na níž se naučíte spoustu věcí a na jejímž konci stanete jako všestranný fachman.

Já se třeba hodně naučil při pokusu postavit si ze starých „fošen“ (tak říkáme my fachmani prknům) nějaký pěkný bytelný „regál“ (tak říkáme skříňce s poličkami). Použil jsem k tomu „ocasku“ (to je taková pila) a „kladivo“ (to je takový mechanický ruční nástroj, který umožňuje předat rázovým pohybem kinetickou energii nějakému jinému tělesu). Myslel jsem si, že postavit něco takového bude pro středně zkušeného intelektuála otázkou několika hodin primitivní fyzické práce, ale po několika hodinách primitivní fyzické práce se ukázalo, že postavit regál je spíš otázkou určitého fortelu. S přibývajícím časem začínalo být jasné, že v mém případě nemůže být o nějakém fortelu ani řeč; dokončení polic se tak stalo výhradně otázkou cti a nakonec, při sestavování celého molocha v soudržný celek, dokonce i otázkou života a smrti. Z nevyrovnaného souboje jsem odešel vítězně, jen s pochroumanou nohou a sedřenou rukou. Můj megaregál se teď rozkládá ve většině našich sklepních prostor a tváří se, jako by se už nemohl dočkat, až na jeho police uložím kusy tanků a motory z ponorek.

Další praktické zkušenosti jsem nabral poté, co jsem si pořídil elektrické bourací kladivo. To je takový velký kus čínské hmoty, kterou když zapojíte do zásuvky, začne se vám třást v rukou. Hlavní funkcí bouracího kladiva je zvyšovat ve svém majiteli koeficient chlapáctví, a to i v případě, že je to žena. Alespoň já se vždycky cítil jako chlapák, když jsem ho svíral v rukou – rozhodně víc, než když jsem svíral třeba odsávačku hlenů pro kojence. Díky bouracímu kladivu jsem se naučil: 1. zapínat bourací kladivo, 2. bourat zdi, 3. pochopit rozdíl mezi příčkou a nosnou zdí, 4. v rekordním čase sehnat statika a zedníky s ocelovou traverzou, 5. bourat příčky, 6. proklínat Číňany, 7. reklamovat bourací kladivo zpátky do Číny.

Díky svým novým fachmanským schopnostem se dnes už nebojím vzít do ruky vingl, mafl, flexu nebo jakoukoli jinou německy znějící věc a začít s ní opravovat dům. A když říkám „dům“, myslím tím „celý dům kromě sklepa“. Do sklepa se bojím, protože v jeho temnotách na mě číhá můj regál.

Jan Flaška
autor je fušer

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 4 (s diakritikou)

Odeslat