Panychida za střední vlny

Každý člověk by měl být sběratelem. Tím, že sbíráte staré zajímavé věci, se vlastně seznamujete s historií nějakého oboru, s vývojem lidského umu a vůbec si všelijak rozšiřujete obzory.

Ba ne, kecám. To, co jsem právě řekl, zní sice moc pěkně, ale hromadění věcí je mor. Pokud zrovna nesbíráte Picassovy obrazy nebo zlaté mince, tak až umřete, zdědí po vás vaši potomci třeba 4 500 porcelánových koťátek nebo hangár plný hnijících trabantů. Jako sběratel víte všechno o porcelánových koťátkách nebo o trabantech, ovšem o nějakých rozšířených obzorech nemůže být ani řeč. Na večírcích se vám všichni zdaleka vyhýbají, snad kromě lidí, co taky sbírají koťátka nebo trabanty.

Vím to, mám s tím bohaté zkušenosti. Až totiž umřu, zbyde po mně hromada starých nefunkčních rádií. Tedy – ještě nedávno to byla funkční hromada. Miloval jsem ty okamžiky, kdy jsem se v klidu usadil do křesla, na bezmála osmdesát let starém přijímači otočil knoflíkem, přijímač se rozsvítil a zaševelil a já trpělivě čekal, až se zahřejí skleněné lampy v jeho útrobách, až na mě zamrká jeho zelené magické oko. A když se probudil k životu, už jsem jen nábožně naslouchal chrchlání, prskání a huhlání moderátorů Českého rozhlasu. Ne že by měli zdravotní problémy; ta moje stařičká rádia přijímala vysílání na středních vlnách a příjem nebyl moc kvalitní.

S úderem roku 2022 se ale středovlnné a dlouhovlnné vysílače Českého rozhlasu navždy odmlčely. Kvalita vysílání byla na dnešní poměry mizerná, náklady na provoz vysílačů vysoké a posluchačů ubývalo. Vlastně se to nikoho nedotklo. Nikoho kromě nás, sběratelů historických rádií. My všichni teď máme domy, byty a garáže plné tichých dřevěných nebo bakelitových skříněk, ze kterých už nikdy nezazní lidský hlas. Nevím, jak to vyřešili ostatní, ale já od ledna prostě přestal rádia sbírat. Jako by ze dne na den vyvanulo jejich kouzlo.

Místo toho se chystám sbírat třeba... Třeba kalkulačky. Desítkovou soustavu mi snad v nejbližší době nikdo nezruší.